Přiznání zuřivého reportéra Josefa Klímy (71): Mně lžou lidi pořád! | Ahaonline.cz

Registrace  |  Zapomenuté heslo

Deník Aha! na Facebooku

pátek 29. března 2024

Dnes je Velký pátek / Taťána, zítra Arnošt

Přiznání zuřivého reportéra Josefa Klímy (71): Mně lžou lidi pořád!

Dobře se odreaguje díky hudbě.
Dobře se odreaguje díky hudbě. (﷯Foto Aha! –﷯ ﷯Pavel Machan, David Malík, ﷯Robert Klejch, Alexandr Malachovský, ara)

Zuřivý reportér a autor takřka 40 knih inspirovaných skutečnými příběhy, které si prožil na vlastní kůži. To je jeden z prvních investigativních novinářů u nás, Josef Klíma (71). Ve velmi otevřeném rozhovoru se nám svěřil, proč potřeboval osobní ochranku, kde chyboval nebo jak vnímá smrt, k níž sám neměl daleko...

Před více než deseti lety jste prodělal infarkt a ocitl jste se na koronární jednotce. Změnilo vás to?

„Tenkrát ano, protože jsem přestal kouřit. Okamžitě. Kouřil jsem padesát denně a říkal jsem si, že v životě nepřestanu. Pak jsem se jen ptal –Pane Bože, co mám udělat, abych neumřel? Tak už jsem si nezapálil. Jedenáct let jsem nekouřil a pak jsem zpychnul a začal si dávat tak zvané šluky od lidí – přece jsem nekuřák. A už jsem v tom lítal znova, takže jsem znovu musel přestat. V tomhle je člověk nepoučitelný. Jinak vám to nezmění život ve smyslu hodnot, protože ty samé hodnoty, které jsem zastával předtím, jsem zastával i potom. To znamená pomáhat lidem, aby se tady na tom světě žilo líp slušným občanům a hůř lumpům. To dělám dál.“

Vzpomenete si, kvůli čemu nebo komu jste začal kouřit?

„Začal jsem v sedmnácti letech, jako všichni ostatní. Začínal jsem se s manželkou, takže ano, svedu to na ni – natáhla mě do toho žena! Ta je ale bohužel teď v nemocnici s plícemi. Tam vidím ten odstrašující příklad, ale naštěstí není v ohrožení života a snad jí z toho doktoři zase pomůžou.“

Na doživotí odsouzený vrah Bohumil Vacík. Je možné, že je podmínečně propuštěn?

Video se připravuje ...

Jste jedním ze zakladatelů české investigativní žurnalistiky. Na jaký popud to vzniklo?

„Před listopadem 1989 u nás tato novinařina neexistovala. Vydal jsme sice několik knih, které byly dokonce založeny na investigativní žurnalistice, ale musel jsem je překlopit do fiktivní roviny. Dostávaly se ke mně taky zvěsti o případech, kdy lékaři poškodili pacienty až třeba k smrti. Ale nemohl jsem to nikde napsat, protože to nepatřilo do výkladní skříně socialistického zdravotnictví. Tak jsem napsal thriller, jak se myslivec, kterému umřelo dítě, protože ho špatně diagnostikovali, jde v noci pomstít doktorovi s loveckou puškou na pohotovost. Postupně tam drží rukojmí – nějaké sestry, které se tam objeví, a pacienty, kteří mu říkají, že v tom není sám, a vyprávějí mu další případy, kdy doktoři někoho poškodili. Tohle se tenkrát kupodivu mohlo vydat, protože to byla detektivka. Film Requiem pro panenku zase vznikl podle mé knížky Brutalita, která vyšla na přelomu jako let 1989 a 1990. Ale po tom listopadu jsem se naopak ocitl pod tlakem, těch témat bylo najednou hrozně moc.“

Po roce 1989 jste už tedy mohl dělat víc, než jen psát fikce.

„Založili jsme Reflex, kde jsem hned v prvním čísle měl obrovskou reportáž o červených baretech, co nás mlátili na Národní třídě. To nikdo do té doby nezveřejnil. Byli to příslušníci tajné složky ministerstva vnitra a najednou byli ochotní mluvit o tom, jak žijí, jak je cvičí nebo i o tom, jak to sami vnímají. No a pak začalo období, kdy se na Reflex začali obracet lidi se svými osobními tragédiemi. A to zůstalo, akorát se to pak překlopilo do pořadu Na vlastní oči do televize Nova a následně do pořadu Soukromá dramata na televizi Prima. Čili ta investigativní žurnalistika tady vznikla spontánně, nikdo z nás nevěděl, jak ji dělat. Nevěděli jsme, jak si informace ověřovat, ale ohromná výhoda byla, že tenkrát neexistovalo síto mluvčích a dalo se jít rovnou k různým činitelům včetně některých ministrů. A ti byli polistopadoví, ještě čistí...“

Můžete uvést nějaké konkrétní případy?

„Když nechal majitel Discolandu Sylvie Ivan Jonák zastřelit svou ženu, tak jsem šel za šéfem Úřadu vyšetřování, tam jsme si dali kafíčko, popovídali si o tom případu a on říkal –a chcete vidět tu smrtící zbraň? Jen někam zavolal, přišel chlápek, který ukázal, čím byla paní Jonáková zastřelená a zase odešel. To je dneska absolutně nemožný – a správně! Jednu šedesátistránkovou reportáž jsem psal o našem, tehdy ještě neznámém špionovi Karlu Köcherovi, kterého KGB vyslala do Ameriky, kde žil a pracoval v CIA. Tam ho pak odhalili a vyměnili zpátky za ruského disidenta. To se tady nevědělo, protože cenzura filtrovala informace z ciziny, které se režimu nehodily. A když jsem Köchera tady našel a vyzpovídal ho, nebyl jsem si jistý tím, co říká. Tak jsem šel k tehdejšímu ministru vnitra Jánu Langošovi. Dali jsme si kafíčko, řekl jsem mu, že mám takovýhle obsáhlý rozhovor a vůbec nevím, kde mi ten chlap lže, nebo nelže. Tak mi řekl, ať mu to tam nechám a přijdu za týden. Když jsem přišel, měl tam proškrtané nějaké pasáže a říkal – já vám nemůžu povědět, že lže, ale tohle bych tam nedával... Dali jsme si kafíčko a šli jsme. To byl způsob ověřování informací. Samozřejmě jsme se snažili ověřovat ty informace ze dvou zdrojů, nezávislých na sobě, ale častokrát se ukázalo, že ty zdroje na sobě závislé jsou a že nás naopak krmí dezinformacemi. Některé reportáže jsem netočil kvůli tomu, že jsem o tom byl přesvědčen.“

Trapasy Českých lvů: Pády před Rudolfinem, odhalený rozkrok a nepozvaný Klíma

Video se připravuje ...



Přečtěte si
Články odjinud

Kontakty

  • Telefon 9.00 – 17.00: 225 974 140
  • Telefon po 17.00: 225 974 164
  • Fax: 225 974 141

RSS kanály serveru ahaonline.cz lze užívat pouze pro osobní potřebu. Jakékoli další šíření obsahu ahaonline.cz je možné pouze s předchozím souhlasem jeho provozovatele.