Návrhář Laffita v zajetí výčitek: TRAGICKÁ SMRT BRATRA!
43 fotografií
Když se módní návrhář kubánského původu Osmany Laffita (57) odhodlal k sepsání autobiografické knihy, bral to zároveň jako terapii. Málokdo měl totiž do té doby povědomí o tom, čím si ve svém zdánlivě snovém životě musel projít.
Osmany, vy jste dlouho o sepsání knihy nechtěl ani slyšet. Co vás k tomu nakonec přimělo?
„V lockdownu, kdy jsme byli všichni zavření doma, jsem si řekl, že právě přišel ten správný moment. Protože předtím jsem dostal nespočet nabídek, ale cítil jsem, že můj čas ještě nenastal.“
V knize jste otevřel závažná témata jako znásilnění v pěti letech, šikanu nebo myšlenky na sebevraždu. Jak se cítíte teď, když jste to pustil ven?
„Pro mě to bylo něco jako terapie a hodně mi to pomohlo. Mluvil jsem o věcech, které jsem v sobě celý život zadržoval. Každý, kdo mě zná, má pocit, že jsem veskrze pozitivní člověk – zlatíčko se skvělou energií, ale nikdo doopravdy neví, co jsem si celou tu dobu musel v sobě nosit.“
Osmany Laffita o své Výměně manželek: Nedalo se to vydržet, plakal jsem!
Bylo náročné se Radce Červinkové, která s vámi knihu napsala, svěřit?
„Radka byla velice dobrý psycholog a hned poznala, když jsem něco nechtěl pustit. V ten moment mě nabádala k tomu, ať to pustím, i mimo záznam. Tam byly takové těžké věci, jako třeba mé znásilnění v dětství. Ani můj manžel do té doby některé věci vůbec nevěděl. Takže mi to velmi psychicky pomohlo. Měl jsem pocit, jako bych s sebou životem vláčel obrovský, těžký kufr, od kterého jsem ztratil klíč. A díky tomu, že jsem se svěřil, jsem ho našel a to, co bylo skryté uvnitř, jsem pustil ven. Ale pozor, ne všechno!“
Takže nás čeká další kniha?
„Jsou věci, u kterých mám pocit, že musejí zemřít se mnou. Když už jsem je držel tolik let, nemá cenu, abych to pouštěl ven. S tím se musím smířit já sám. Ale další kniha může být, ovšem tentokrát o mém pracovním životě. O tom, co jsem dokázal, co ne, co jsem dokázat chtěl, o tom, jestli se mi to dařilo, nebo ne.“
Co pro vás bylo nejtěžší?
„Dvě věci. První byla smrt bratra. Strašně dlouho jsem cítil vinu za jeho smrt. Nemohl jsem se smířit s tím, že to tehdy nebyla moje vina, ale osud. Protože mě nechtěl odvézt na letiště a kvůli tomu, že jsem na něj naléhal a nutil ho, tak se to pak stalo… Měl smrtelnou nehodu, když se vracel z letiště. A druhá věc byla smrt mého táty.“
Samé bolestivé věci.
„Ano, je to smutné. Táta byl mezi prvními nakaženými covidem na Kubě a nakonec mu podlehl. Jak ale bylo všechno zavřené, nemohl jsem za ním letět. Zůstalo mezi námi hodně věcí, o kterých jsme měli mluvit. Ale bohužel. Já jsem věřící, tak si myslím, že jeden den se potkáme. A jestli ne, tak už odjel, a až já umřu, tak si to taky vezmu s sebou.“
Více z rozhovoru najdete v tištěné verzi Nedělního Aha!
Osmany Laffita drsně o modrých šatech Jitky Čvančarové: Chudinka, to byl extrém!
43 fotografií
