Diskotékový král Michal David (60): Tajemství školy u jeptišek!
58 fotografií
V showbyznysu se Michal David (60) pohybuje čtyřicet pět let a za tu dobu má za sebou spousty rozhovorů. Chtěli jsme být originální, nejen další v pořadí, navíc se s ním vrátit ve vzpomínkách na místo, na které nezapomene. A tak nás napadlo – sejdeme se v kostele, kde jako kluk hrával na varhany... Exkluzivní schůzka s králem popu jen pro Nedělní Aha!.
„Tak tady jsem byl naposled někdy před padesáti lety,“ vítá se s námi Michal David (60) před kostelem Nanebevzetí Panny Marie a sv. Karla Velikého na Karlově. Když mu bylo deset, hrával tu na varhany. Od té doby se sem nedostal. Až teď. „Je tu jenom jeden, co vás trumfnul. Přijel sem pán na vozíku, syn četníka, který měl přes sto let a vzpomínal, jak tu byl naposledy před šestadevadesáti lety,“ líčí zdejší jáhen Jiří Ignác Laňka, který nás kostelem provází.
Vcházíme dovnitř. „Nic se tu nezměnilo,“ rozhlíží se zpěvák a zálibně se podívá nahoru na varhany. Jsou původní, z 18. století, od barokního varhanáře Semráda z Telče. „Potřebovaly by opravu, ale bohužel na ni nejsou peníze, jde o částku v milionech,“ vysvětluje omluvně jáhen. Michala jsme zvyklí vídat křepčícího v diskotékovém rytmu, zpívá šlágry, které frčí napříč generacemi. A najednou jsme tady v tichém sakrálním prostoru... Míříme nahoru na kůr. „Pozor na hlavu,“ varuje zpěvák. „Jako kluk jsem to neřešil, teď už musím,“ usmívá se a prochází nízkými dveřmi.
Michal David: Doufám, že Karel Svoboda se na nás kouká zeshora:
Stoupáme po úzkých kamenných schodech. „Tuhle cestičku si pamatuju, tudy jsem se hodně nachodil,“ komentuje to Michal a je vidět, že mu hlavou běží vzpomínky. „No jasně, to jsou ony!“ rozzáří se mu oči. „A tady, na té židli, vedle varhan, na mě dohlížel můj pan profesor Kalfus,“ usmívá se a usedá za varhany. „Tehdy jsem uměl pedály, to už bych dneska nedal,“ říká. „Musel bych se tomu hodně věnovat a cvičit tak měsíc, nebo dva, abych se dostal zpátky do formy. A samozřejmě bych se musel podívat do starých not a písně si přehrát. Ale asi už by to pro mě bylo dneska hodně komplikovaný,“ říká hitmaker.
Jak se tu cítíte znovu, po tolika letech?
„Je to nostalgie. Vzpomínám si, jak tu lidi zpívali a já je doprovázel. Tehdy jsem byl strašně ztrémovanej, protože jsem to nechtěl zkazit, byl jsem malý kluk. Neustále jsem musel být ve střehu, abych věděl, kdy mám začít hrát. A protože jsem přes varhany neviděl dolů, musel jsem sledovat tohle zrcátko! (ukazuje nad varhany) A pamatuju si, když jsem tu hrál v zimě, to byla morna! Mrzly mi prsty, bylo to hodně nepříjemný.“
Jak dlouho jste tu hrával?
„Asi dva roky, od desíti do dvanácti let. Minimálně jednou za měsíc, při nedělních mších. Pan profesor měl víc žáků, takže nás střídal. Ty zpěvníky s mešními písněmi, dva sešitky, mám schovaný dodnes! Máti mi nějaký věci z tý doby schovávala, jinak bych je asi už neměl.“
Začíná hrát. Tichem se rozeznívají chrámové barokní melodie. Prsty mu běží po klaviaturách, tóny z píšťal vzácného nástroje vyplní kruchtu i kostelní lodě. Pět, deset minut... Najednou přestane. „Tak krásně už jsem si dlouho nezahrál,“ říká. „Připomněl jsem si, a to je na těchto varhanách zajímavý, že dolní klávesy hrají o kvintu jinde. Takže když nahoře hraju D, tak tady musím hrát G. Pedály jsou navíc v basovým klíči, takže to tehdy byl hrozný zmatek,“ vzpomíná.
Hrál jste od té doby na varhany?
„Jen v jednom kostelíčku na Slovensku, ale to už bylo v dospělosti. Po dvou letech, když mi bylo asi dvanáct, jsem se začal věnovat víc jazzu. Chodil jsem k profesorovi Kostečkovi do jazzové školy a v patnácti jsem byl už vybavený muzikant. Založil jsem si jazzovou kapelu Čtyři, doprovázel Janu Koubkovou a nastoupil do Kroků. Prošel jsem si klasikou, jazzem až po pop. Ta kostelní průprava nebyla marná. Za varhany ale sedám zase až dnes.“
PRVNÍ ROZHOVOR V KOSTELE
Scházíme dolů a sedáme do kostelní lavice. „Dělal jsem už hodně rozhovorů, ale v kostele to je dnes poprvé,“ usmívá se muzikant. Kolem nás opět vládne ticho.
Kdy jste s varhanami začínal?
„V osmi letech, kdy jsem v Itálii, nedaleko Verony, navštěvoval chlapeckou klášterní školu. Tam nás jeptišky vychovávaly, učily a bylo tam malý harmonium. Matka představená viděla, že inklinuju k hudbě, a tak mě na něj jeptišky začaly učit.“
Proč jste nastoupil zrovna do klášterní školy?
„Protože moje máti jezdila po divadlech s pantomimou. Měla povolání, kterýmu se věnovala hlavně večer, a nechtěla, abych se flákal po hotelech. Tak mě dala do klášterní školy od pondělka do pátku, kdy mě vyzvedla. Přes víkend jsem byl s rodinou a přes týden se vrátil do kláštera.“
Jak jste se tam cítil?
„Mně se tam líbilo. Měl jsem spoustu kamarádů, spolužáků, se kterými jsem si pak ještě léta dopisoval. Až za dlouho to utichlo a ztratili jsme na sebe kontakty. Bylo to moc fajn. Šlo o chlapeckou školu, takže jsme tam byli samí kluci, já se skvěle naučil jazyk. Dokonce mám vychozenou jednu italskou třídu a mám z ní schovaný vysvědčení.“
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Nedělního Aha!.
Šedesátiny Michala Davida: Jak je oslaví a proč nebude Diskopříběh 3?
58 fotografií
