Aleš Cibulka (48): S herci si dávám speciální rande!
Roky patří k oblíbeným tvářím české moderátorské scény. Moderátor Aleš Cibulka (48) se za svoji kariéru vyšvihl na přední příčky v této disciplíně. Do svých pořadů si pravidelně zve převážně herecké legendy. Je také spisovatelem a uměleckým publicistou. Kromě toho vydává Cibulkův kalendář pro pamětníky, z nichž ten na příští rok je v pořadí už osmnáctý. V soukromí se mu také daří. Začátkem prosince oslaví čtvrtstoletí po boku svého životního partnera, herce a dabéra Michala Jagelky (48) a plánují to pořádně oslavit. Kdo byl Alešovou inspirací vydávat kalendáře? Proč mu první rande s partnerem nevyšlo? A čemu se ve vztahu naučil?
Aleši, zmínil jste se, že vás brzo čeká výročí s vaším partnerem. Kdy to přesně bude?
„Bude to 4. prosince, kdy jsme se v roce 2000 seznámili, a 4. prosince 2007 jsme se pak brali. Pan Jagelka nemá paměť na data, čili už to, že jsme se narodili každý jindy, je pro něj velmi složitá záležitost. Takže my, co děláme, musíme dělat 4. prosince, protože jinak to nedáme.“ (směje se)
Kde jste se tehdy seznámili?
„Poprvé jsme na sebe narazili při dabingu. To bylo někdy v roce 1997 nebo 1998 a pan Jagelka, protože mě neznal, řekl mému spolužákovi, ať se mě zeptá, jestli bych s ním šel na panáka. Ten můj spolužák, aniž by se mě na to zeptal, mu odpověděl, že ne. A tak si pan Jagelka řekl, že jsem fouňa, a tím to utichlo. Pak mi 4. prosince 2000 napsal esemesku – měl zřejmě nějakou dojímací chvilku – a v ní se zeptal: Proč jsi se mnou tenkrát nechtěl jít na toho panáka? A já jsem odepsal, že o ničem nevím, a tak mi napsal, abych na toho panáka přišel. A já jsem přišel hned a už jsem tam opravdu zůstal.“
Předčí toto jubilejní výročí v oslavách u vás i vánoční svátky?
„Vždycky! Samozřejmě, to je hlavní svátek roku, 4. prosinec.“
Oslavíte to v Čechách, nebo v zahraničí?
„Nikam nejedeme, i když program už máme.“ (usmívá se)
Když už jsme se dotkli Vánoc, jak je tedy oslavíte?
„Vánoce slavíme, ale jen trochu. My jim utečeme na chalupu, my jsme spíš takoví velikonoční.“ (směje se)
Jaký máte, Aleši, recept na šťastný vztah?
„Je vtipné, že před mnoha lety jsme se smáli nebo divili tomu klišé, když někdo, kdo byl spolu dlouho, řekl tolerance a humor. My jsme vždycky říkali, co to je za kravinu, tolerance a humor. A po těch 25 letech můžeme dneska říct: tolerance a humor. Nechtít toho druhého předělat, smířit se s jeho chybami, zamilovat si je a ten humor je úžasný, protože díky němu člověk překoná všechno. Za ty roky vás potkají příjemné, nepříjemné věci, samozřejmě, tak to vždycky v životě chodí, ale ve chvíli, kdy ti dva jsou tak pevná jednotka, že všechno překonají, tak to tak je a je to úžasné.“ (usmívá se)
Před pár dny jste pokřtil v pořadí už osmnáctý Cibulkův kalendář pro pamětníky. Zavzpomínejte na ten první...
„To bylo v roce 2008 a tenkrát Slávka Kopecká, se kterou jsme vydali knížky o Nataše Gollové a o Zdeňce Sulanové, přišla s tím, o kom budu psát dál. A já jsem zvažoval, kdo by si zasloužil svoji knížku. Jenže práce na Nataše Gollové bylo tolik, že jsem si říkal, že si nedokážu představit, že bych zase tolik let strávil v archivech a po různých příbuzných. Tak mě napadlo, že se budu věnovat více osobnostem, a přemýšlel jsem o formátu, který by to zvládnul. A vzpomněl jsem si, že před mnoha lety dělával Karel Čáslavský kalendář. Bylo to někdy v devadesátých letech, vyšly dva ročníky a pak to skončilo. To byla moje inspirace.“
Co bylo pak?
„Navrhnul jsem Slávce kalendář a ona na to: Počkejte, to nevím, jestli se bude prodávat. Těch kalendářů je tolik – kočky, chalupy, nahý baby, já nevím, co všechno. Nakonec se ukázalo, že to jde a že se to líbí, takže ta naše kalendářová rodina funguje dál vlastně už letos po osmnácté.“
Vy jste, Aleši, tyhle herecké legendy sledoval ve filmech už od dětství? Nejen to čtšte v tištěném APŽ číslo 49.
