Martina Preissová (50): Přestala jsem se konečně trápit!
Na konci října oslavila životní jubileum a jako dárek ke svým padesátinám si Martina Preissová nadělila novou knihu Tvá M. Je napsaná formou dopisů a Martina ji věnovala svému zesnulému tatínkovi, který zemřel ve svých 51 letech. Herečka je od roku 2000 stálou členkou činohry Národního divadla, hostuje ale i na jiných pražských scénách. Rovněž je známá z televize a filmů. Narodila se na Moravě, po studiích na brněnské JAMU zakotvila v Praze, kde se posléze i provdala. Jejím manželem je herec Martin Preiss (52), s nímž má dva syny, brzy dospělého Matouše a žáka deváté třídy Šimona. Proč se Martina rozhodla psát? Čemu se v životě naučila? A co prozradila o své rodině?
Martino, co vás vedlo k napsání knihy dopisů svému tatínkovi?
„Po dvou knihách, které jsem už vydala, mě nakladatelství Nastole neustále atakovalo, abych psala dál. Tak jsem dlouho přemýšlela nad tím, jakou formou to má být, jestli psát fejetony nebo povídky… Nakonec jsem se zastavila u dopisů a rozhodla se, že si ke svým padesátinám nadělím knížku složenou z dopisů mému tátovi. On už tady se mnou 30 let není, protože zemřel mladý, v den svých 51. narozenin, a já si říkala, že můj život má docela pestrý scénář, a tak by o něm měl něco vědět. Takže jsem mu napsala dopisy, kniha se jmenuje Tvá M., protože každý dopis začíná Můj drahý a končí Tvá M. Není to truchlivá, melancholická nebo smutná kniha, myslím, že je i místy velmi vtipná.“
O čem mu v dopisech píšete?
„Svěřuji se mu s tím, co každodenně prožívám, o radostech i starostech. Jsou tam naprosto běžné banální historky, které píše sám život, včetně témat, které mě třeba během života potkaly, a mně v těch chvílích chybělo, že u mě nebyl. Je to hodně otevřená knížka.“
Co by vám tatínek řekl, kdyby ji mohl číst?
„Obecně si myslím, že kdyby měl možnost vidět můj život, tak by zůstal asi v jednom velkém údivu. On vůbec netušil, že se můj život bude ubírat tímhle směrem. V profesionálním divadle mě viděl pouze jednou, a to si úplně nejsem jistá, jestli vnímal, že to beru tak vážně, protože už byl hodně nemocný. A kdyby viděl svá vnoučata, jaký máme dům, jak jsme spokojená rodina a jak kvalitní, krásný a naplněný život žiju, možná by tomu vůbec nevěřil.“ (usmívá se)
Je něco, kdy vás opravdu hodně mrzí, že u toho už nestihl být?
„Ve chvíli, kdy jsem sahala po telefonu asi tak půl hodiny po porodu prvního syna a chtěla mu, stejně jako mojí mamince, zavolat. Ale už nebylo kam. A to jsou takové zlomové životní okamžiky, kdy chcete, aby u vás ten nejbližší člověk byl. Já už asi nepotřebuju nějak radit, ale to sdílení člověku chybí.“
Ta mužská role má u vás v rodině jistou převahu...
Ano, a jsem za to ráda. Myslím, že muži jsou pro mě nikoliv snadnějším terčem, ale takovým schůdnějším prvkem v rodině. A myslím, že právě do mých synů se hodně promítl, kromě nás s manželem, právě i můj tatínek. V tom je ta návratnost duší nádherná, že i když člověk nevěří v posmrtný život nebo že mají duše někde svá místa, někdy se moji synové na mě podívají, něco řeknou nebo udělají, a já si řeknu, že ten tatínek je tam.“ (usmívá se)
Tatínek byl vážně nemocný?
„Zemřel na rakovinu. Tuto nemoc dnešní medicína už zvládá daleko lépe, než v 90. letech, alespoň co se týká některých forem rakoviny. Je ale zbytečné si říkat, co by bylo, kdyby.“
Pojďme k veselejšímu tématu. Na křtu knihy vás podpořil vystoupením starší syn...
„Ano, postarali se mi s kamarádkou o hudební číslo.“
Je muzikant?
„Je, ale jen amatérsky. Studuje sice uměleckou školu, ale jde směrem výtvarným. A beztak si myslím, že skončí u divadla, nikoliv však na jevišti, ale někde v zákulisí.“
A mladší syn?
„Vzhledem k tomu, že nemá úplně rád velké sešlosti a mediální pozornost, tak se mě dovolil, jestli může jít místo na křest do posilovny. Tak jsem řekla, že samozřejmě.“
Ani on herectví tedy zatím nepodlehl? Nejen to se dozvíte v tištěném APŽ číslo 49.
