Petra Bučková z Ordinace září v Hollywoodu: Orlando mě poznal podle očí!
33 fotografií
Dvanáct let byla Petra Bučková (41) zdravotním klaunem, ale nejvíce se do diváckého povědomí dostala jako seriálová dcera Petra Rychlého (54) alias primáře Mázla v Ordinaci v růžové zahradě 2. Herečka, která točí i se zahraničními hvězdami, se v rozhovoru svěřila, před kým by se bez váhání svlékla donaha, proč utekla v pubertě z domova a jak podporuje výcvik slepeckých psů.
Odešla jste v sedmnácti letech z domu, co byl ten důvod?
„Tenkrát to nebyla jednoduchá situace. Naši se rozváděli a bylo to celkově náročné období. Těch náct...“
Začínala jste v Brně a v Ostravě, co vás přivedlo do Prahy?
„Ta parta lidí z Divadla Na zábradlí. Už jsem je znala z Brna i z Ostravy. A teď jsme se všichni sešli Na Zábradlí. A potkali jsme se tam s kolegy z Prahy a do toho přichází i mladá vlna, tak jsme se tak hezky promíchali. A samozřejmě natáčení, protože v Praze se prostě točí.“
Co máte na své práci nejraději?
„Je to barevný. Můžu být někdo, koho se budete bát, ale můžu být i máma, které umřel syn. To je síla. Můžu cokoliv, co v běžném životě člověk nemůže a ani nechce.“
Máte v kariéře nějaké cíle, nebo to necháváte plynout?
„Herec musí brát do určité míry to, co přichází, protože se musí nějak živit. Je to práce. Ale někdy je to práce, kterou děláte s obrovským nadšením, protože má přesah. A je pravda, že už si někdy i vybírám, to jo.“
S Jakubem Žáčkem hrajete v Divadle Na zábradlí ve hře Persony. Vaše scéna končí surovou rvačkou. Jak spolu vycházíte mimo jeviště?
„My se s Kubou potkáváme hlavně hodinu před představením i hodinu po, a samozřejmě pak na tom jevišti. Těch pár hodin se milujeme, nenávidíme – opravdu hrajeme manžele i mimo to jeviště. Pořád se vzájemně dobíráme a zároveň se tomu smějeme. Nemusíme ani hrát, jen trochu vlezeme do těch postav a necháme to rozvinout. Ta bitka je skvělá, cítím se v ní bezpečně. A to je důležité, protože se mi kdysi stalo, že když se kolega na jevišti trochu urve, můžete chodit třeba s hlavou v límci tři měsíce. Takže s Kubou se cítím bezpečně, a když se cítíte bezpečně, tak můžeme zajít i hodně daleko. A lidi se pak bojí. A to mě baví...“
Míváte z práce hodně modřin?
„Během generálek ano. Když to pak hrajete jednou dvakrát do měsíce, tak to pak není zas tak hrozný.“
Co vy a partnerské hádky v reálném životě?
„Když jsem byla mladší, tak jsem zažila ledacos, i nějaký magory. Ale musím říci, že si teď s partnerem všechno spíš vyříkáme. A když se někdy nějaké hádky objeví, rozhodně nejsou tak italský a vyhrocený jako právě v těch Personách. Spíš je potřeba si někdy něco vyjasnit a je to pro dobro věci, vztah je pak hlubší. My máme ve vztahu strašně moc humoru, který tam ty hádky už ani nepouští.“
Jak dlouho jste s partnerem, iluzionistou Thomasem?
„Šest let.“
Kdy bude svatba?
„Tak teď jste mě rozesmála. No, Thomas řekl, že ne, že svatbu vůbec. Ale já pro to taky nejsem. Nevím, jestli bych do toho šla. Stačí mi to v té práci. Je to dobrý, tak, jak to je. Já o něm mluvím, tak jako by to byl můj muž, to zní v určitých situacích líp než přítel.“
Říkala jste, že nechcete děti. Nezměnilo se u vás v této oblasti něco?
„No, nechci. Mám pocit, že to tak má spousta žen a myslím, že na tom není noc divného. Akorát někdo o tom víc mluví a někdo o tom zase mluvit nemůže. Nevidím v tom alfu omegu a nevadí mi o tom mluvit. Navíc jsem nevlastní matkou přítelově dceři, které je osmnáct, a máme dobrý vztah.“
Máte vztah na dálku, neuvažovala jste někdy o přestěhování do Rakouska, kde žije váš přítel?
„Jo, jednu dobu jo, protože je to dálka. Tenkrát jsem trochu upouštěla od práce tady. Dojížděla jsem hodiny a hodiny, nebyl to dobrý pokus pracovat míň. A Thomas zrovna není ten, který by chtěl mít doma nějakou hospodyňku, která bude nešťastná a bude mu něco vyčítat. Má mě rád takovou, jakou mě potkal, šťastnou ve své práci. A naučili jsme se tedy v tom občasném odloučení a vzdálenosti najít výhody.“
Jak vzpomínáte na Ordinaci v růžové zahradě 2?
„Moc fajn zkušenost, byl to takový intenzivní půlrok. Nejde to dělat jen tak občas, je to něco, s čím musí člověk počítat. Velká příběhová linka zabere hodně času.“
Jaká byla spolupráce s hereckými kolegy, přijali vás brzy?
„Ano, bylo to úžasné. Přestože bychom mohli být s Petrem Rychlým v Ordinaci věkově partneři, tak mě jako dceru přijal moc hezky. Byla s ním sranda. Nejvíc jsem se potkávala právě s ním a Mirkem Etzlerem, který v té době také nějak pomalu odcházel. Ale pro hlubší kamarádství tam bohužel nebyl prostor, protože to bylo opravdu hodně o práci.“
Proč jste tenkrát skončila?
„Myslím, že moje role byla od začátku takhle napsaná ve scénáři. Že se Naďa objeví, udělá haló a pak zmizí. Ale kdoví, neumřela, třeba přijede zase někdy na návštěvu.“
Takže připouštíte návrat do Ordinace?
„Záleží na okolnostech. Už bych to nemohla dělat v té intenzitě, jako tomu bylo předtím. Jsem i v Divadle Na zábradlí jen na půl úvazku, mám tak zároveň čas i točit. Tím, že umím jazyky, tak mám možnost i spolupráce se zahraničními produkcemi, kam by se třeba i normálně člověk nedostal.“
Natáčela jste v Česku s Orlandem Bloomem hororový seriál Carnival row. Jaká s ním byla spolupráce?
„Orlando je velký profesionál a byl na mě milý.“
Máte na něj nějakou konkrétní vzpomínku?
„Měli jsme spolu scénu a já mám vždycky ráda, když má kolega humor, a to on měl. Měla jsem tam výbornou masku, kdy by mě ani nepoznala pomalu ani máma. V cateringu si ke mně nikdo nesedl! Byla jsem parádně děsivá, polozvíře. A pak když mě odlíčili, tak mě zajímalo, jak je možné, že mě poznal i v civilu. A on řekl, že podle očí.“
Celý rozhovor si můžete přečíst v sobotním tištěném vydání deníku Aha!
33 fotografií
