Petra Bučková (40) alias Naďa Mázlová z Ordinace: Facky ze mě udělaly chráněný hrad!
Před pěti lety změnila od základu svůj život! A nyní je Petra Bučková (40), alias Naďa Mázlová z Ordinace v růžové zahradě, maximálně spokojená, i přes to, že s přítelem Thomasem (45), který je Rakušan, prožívají vztah na dálku. Na prahu dospělosti si však prošla velmi drsnou zkušeností, kterou si v sobě nese dodnes. Jakému útoku musela čelit? A je pravda, že nechce děti?
Na sociální síti jste sdílela fotku, jak boxujete. Je to jen fotka, nebo děláte vážně kickbox?
„Obojí. (směje se). Samozřejmě nejsem žádný kickboxer, ale začalo mě teď bavit víc trénovat a domluvila jsem se s velmi dobrým trenérem Honzou Homolkou, že se vždycky sejdeme jednou za čtrnáct dní, dáme si intenzivní trénink a on mi pak dá úkoly, co můžu doma trénovat. Je to skvělé na vybití se a věřím, že jednou se bude hodit aspoň trošku vědět, jak se má člověk krýt. Třeba při různých rolích ve filmu nebo v seriálu. Aspoň budu vědět, jak se k tomu postavit. “ (směje se)
Musela jste někdy použít sebeobranu na ulici?
„Mám doporučení od svého přítele, který dělal kdysi různá bojová umění a vyzná se v tom, že nejlepší, co můžete udělat, je utéct. Dokud to jde, tak se od ohniska útoku vzdálit. Sama nad tím ale někdy přemýšlím, jak bych se jako žena bránila. Kdyby mě někdo napadl, spíš bych použila jiné zbraně, třeba bych začala hrozně řvát nebo dělat něco naprosto brutálního a nechutného, co by toho člověka odradilo.“
Nikdy jste se tedy s ničím takovým nesetkala?
„Setkala jsem se s něčím podobným v minulosti, ale bylo to nečekané a spíš jsem to odnesla.“
Nebyl to útok přímo na vás?
„To byl! Dostala jsem takovou facku, že mi praskl bubínek a druhou jsem vzala o zeď.“
To se stalo na ulici?
„Bylo to bohužel od kdysi blízkého člověka, u něhož se později projevila psychická nemoc. V té době to ale nikdo nevěděl. Byl to člověk, který byl pro své okolí velmi charismatický, a všichni ho milovali. Zažila jsem to bohužel dvakrát, než jsem si začala uvědomovat, že je něco špatně.“
Jak jste to tehdy řešila?
„Hlavně jsem se postarala sama o sebe. Byla jsem hrozně mladá, bylo mi sedmnáct osmnáct. Zajímavé ale bylo, že tehdy mi tu facku nikdo nevěřil, protože všichni znali toho charismatického člověka. Tehdy jsem ztratila spoustu přátel. A v tom je asi i nebezpečí domácího násilí. Když se člověk s něčím takovým svěří, tak mu ostatní nemusí věřit. Násilník se může na veřejnosti chovat úplně jinak než v soukromí. Je to těžké poznat.“
Nesla jste si to potom i do dalších vztahů?
„To asi ani ne, ale pravda je, že než si pustím někoho k tělu, tak jsem opravdu chráněný hrad. To si uvědomuju čím dál víc... V pětatřiceti jsem ale udělala takový zlom, že jsem se rozhodla některé věci pustit, třeba určité lidi i profesi zdravotního klauna, které jsem se aktivně věnovala dvanáct let, změnit město, a zamyslela jsem se nad tím, co jsem vlastně chtěla od hereckého povolání. Začala jsem zkoumat, co je možné.“
Změnou bylo i to, že jste naskočila do seriálu Ordinace v růžové zahradě. Jaké to bylo dostat roli »po někom«, roli, kterou předtím hrál někdo jiný?
„Vůbec jsem se toho nebála. Kolegové tohle neřešili, tam se řeší jen, aby vše bylo dobře natočeno. A pokud jde o diváky, určitě to spoustě vadilo, ale ostatním moje energie sedla.“ (směje se)
O tom jak náročný je vztah na dálku a mnoho dalšího se dočtete v tištěném Aha! pro ženy číslo 30.