Bílá o smrti Gotta: O tomhle se nikde nepsalo!
25 fotografií
Zlatých slavíků má na svém kontě dvacet a u nás není asi nikdo, kdo by zpěvačku Lucii Bílou (53) neznal. Byla to ona, kdo vždy stávala vedle Karla Gotta (†80) na stupni vítězů. Jeho odchod ji zasáhl natolik, že pozastavila své nové projekty i desku. Album s názvem Ta o mně, které je její dosud nejosobnější zpovědí, pokřtí proto až příští týden. S úctou a vzpomínkou na Mistra...
Mnohonásobní Zlatí slavíci u nás byli jenom dva – vy a Karel Gott. Co se pro vás jeho odchodem změnilo?
„Všechno. Neodešel mi jen rodinný příslušník, ale i parťák. Člověk, který mi rozuměl. I když jsme si celý život v úctě a respektu vykali, měli jsme k sobě hodně blízko. Teď cítím smutek a prázdno, perou se ve mně citlivý a bolavý emoce. Těžko se mi mluví, vypráví a vzpomíná. Spíš mám potřebu být zticha. Byl život s Karlem, a teď nastala změna.“
Spolu jste prožili na české hudební scéně víc než čtvrtstoletí...
„Když jsem se tu zprávu dozvěděla, promítala jsem si v hlavě všechny Slavíky, který jsme spolu zažili, dvacet pět let, kdy jsme se na scéně potkávali a fotili se se zlatými soškami. Uvědomila jsem si, že už všechno bude jinak. Mám spoustu úžasných kolegů, ale Karel byl jenom jeden.“
Minulou sobotu jste mu zpívala při posledním rozloučení v katedrále sv. Víta. Jak jste to prožívala?
„Byl to jeden z nejtěžších úkolů v životě. Srdce mi málem vyskočilo z těla, nutila jsem se dýchat a snažila se úsměvem oklamat duši, že je všechno v pořádku. Byl to nepopsatelně bolestný pocit, který jsem zvládla jen proto, že si to Kája přál. Nikdy nezapomenu na to, jak mi po pohřbu Stelly Zázvorkové, kde jsem Ave Maria zpívala, řekl: To jednou zazpíváte i mně! Tenkrát jsem si myslela, že se to nikdy nemůže stát.“
Od Karla Gotta jste kdysi dostala zlatou mušku, přinesla vám někdy štěstí?
„Tu mám už léta doma v koupelně. Každý ráno a každý večer ji vidím. Vedle ní mám krásnýho zlatýho slona od Tomáše Holého, kterého mi kdysi dal. A pak tam mám pár dalších věcí, který mám ráda. Od maminky, od syna, citát od dědečka...To jsou věci, který mě uklidňují tím, že je mám blízko. A možná i nesou štěstí. Od Káji mám i krásný zlatý náušničky, který teď nosím u sebe. Na těle, u srdce, abych ho měla blízko. A víte, co je zvláštní?“
Povídejte...
„To, že nás Kája opustil přímo na Mezinárodní den hudby! Nikde se o tom nepsalo. S Karlem odešla etapa života, která se nevrátí. Matka Tereza kdysi řekla krásnou větu: Nebojujme proti válce, ale oslavujme mír. Teď máme všichni v sobě smutek, ale musíme žít. A ano, i když je nám smutno, vím, že život musí jít dál. Není to poprvé, co jsem se s takovou situací musela vyrovnat.“
Myslíte odchod maminky?
„Ano. Proto taky vznikla písnička pro maminku, kterou zpívám na koncertech a teď ji mám na své nové desce. Je to jedna z mých nejhlubších písniček. Když ji zpívám, mám pocit, jako by tam byla se mnou. Moje maminka byla úžasná a ráda mi chodila na koncerty.“
Celý rozhovor najdete v tištěné verzi Nedělního Aha!
25 fotografií
