Jitka Molavcová: Proč nechci vystupovat v televizi!
24 fotografií
Když před 49 lety přišla Jitka Molavcová (69) na konkurz do Divadla Semafor, netušila, že v něm zůstane celý život. Začínala jako šansoniérka, později, když si Jiří Suchý (87) všiml jejího komediálního talentu, se zrodila dvojice Jonáš a Melicharová. Ta ji provází dodnes, stejně jako šansony. Z těch si sestavila vlastní pořad, se kterým se teď představí v Praze.
Paní Jitko, kde se vzala vaše láska k šansonu?
„Mám je moc ráda od malička. Asi proto, že to je vlastně herecká výpověď v písni. Když se mě jako malé dívenky zeptali: „Holčičko, čím bys chtěla být?“, odpověděla jsem: „Herečkou! Jinak je mi to jedno.“ Celé dětství jsem se tomu snažila napomáhat, takže jsem chodila do recitačních kroužků, na uměleckou gymnastiku, hrála jsem na klavír, nebo zpívala ve sboru.“
Vaše maminka byla provozní v kabaretu U Svatého Tomáše. Vystupovala jste poprvé právě tam?
„Ano, když mi byly čtyři roky, ocitla jsem se tam na vánoční besídce. Pan konferenciér prohlásil, že dítě, které zazpívá písničku, dostane oříškovou čokoládu. Ve mně se zatajil dech, protože oříšková čokoláda, to byl můj sen! A dodneška je, i když se k ní přidala kachna a pivo! (směje se) Přišla jsem na jeviště, přistavili mi k mikrofonu židli a já spustila: „Mým domovem ztichlá je putyka, mou touhou je sklenice plná...“ Maminka omdlela, tatínek utekl, ale tu oříškovou čokoládu jsem získala!“ (směje se)
Písnička se ale hodila k prostředí, kde jste vyrůstala, protože tím byl pivovar…
„Narodila jsem se na Vinohradech a rovnou z porodnice mě přinesli do pivovaru, kde byl tatínek sládkem. Na slavném pivovarském dvoře, kde Vlasta Burian nebo Voskovec s Werichem točili svoje filmy, jsem prožívala dětství. Měl kouzelnou atmosféru. Voskovce, Wericha, Buriana, ale i Chaplina, Laurela a Hardyho jsem vždycky milovala. Od dětství obdivuji klauny a komiky. Už tehdy jsem vnímala humor jako jeden z největších pokladů. Záhy jsem pochopila, že jde o prostředek, kterým lze překonávat různá životní úskalí.“
Milovala jste divadlo, přesto jste šla na grafickou školu. Proč?
„Prostě to byla taková volba a nelituji toho. Ve škole se mi líbilo. Odmaturovala jsem s vyznamenáním. Mám »papíry « na technickou a výtvarnou redaktorku. Kdyby se nestalo, co se stalo, a já nenastoupila do Semaforu, asi bych vystudovala vysokou školu grafickou někde v zahraničí – v Německu nebo ve Švédsku. Ale divadlu bych se stejně věnovala. To cítím v kříži.“
Ovšem grafiku jste už pak nevyužila…
„V divadle zatím ne. Ale mám kamarády grafiky, které obdivuji. A dokonce jsem jednou dostala nabídku na výstavu! Ovlivnil mě totiž Miroslav Horníček, kterého jsem nesmírně ctila, nejen jako herce a autora, ale i jako výtvarníka. Dělal překrásné koláže a pod jeho vlivem jsem s nimi začala i já. Asi se k tomu někdy vrátím, zatím na to ale není čas. I když – jsou to vlastně jenom výmluvy. Čas by se našel, jen se k tomu jaksi nemůžu propracovat. A třeba je to dobře. Ty moje mazanice by ještě mohly někoho postrašit!“ (směje se)
Vaši pěveckou kariéru odstartovala výhra v soutěži Talent 70. A mimochodem – zvítězila jste se šansonem, že?
„No ano! Nebylo mi tehdy ani dvacet a zpívala jsem před odbornou porotou, kterou vedl Karel Vlach, šanson, který začínal slovy: Už deset let nám láska slouží… Vyhrála jsem a dostala Zlatého dudlíka na růžové stuze. Karel Vlach mě tak pasoval na mimino v showbyznysu. Jenže já tehdy došla domů pouze se stuhou. A dudlík nikde. Byla jsem tak nešťastná! Ráno jsem vstala o půl čtvrté a jela do tehdejšího Parku kultury a oddechu, kde jsem ho našla v louži. To bylo radosti! (směje se) Vítězství mě povzbudilo v tom, že jsem šla na konkurz do Semaforu.“
Opět se šansonem?
„S tím samým! Pamatuju si to přesně. Vypravila jsem se tam 18. května 1970 v 17 hodin. Přišla jsem do Semaforu jako slušné děvče s kytarou a v mini sukni. V hledišti seděli Jiří Suchý a Ferdinand Havlík a já spustila: Už deset let nám láska slouží… A z hlediště se ozvalo: „Něco rychlejšího by tam nebylo?“ Tak jsem přidala Život je jen náhoda. Oni se chvíli radili a pak mi nabídli externí spolupráci na rok.“
Vaším prvním jevištním partnerem byl hned Jiří Suchý?
„Budete se divit, ale byl to německý ovčák, fena Daisy! Ve hře Člověk z půdy měl jméno Dusík. Oba jsme milovali oříškovou čokoládu, a abychom se skamarádili, pochutnávali jsme si na ní v parku. Pak přišla generálka. Já hrála Červenou Karkulku a Dusík byl můj vlk. Vtrhli jsme na jeviště, kde hrál Jiří Suchý zápornou postavu. Měl na sobě široké kalhoty a lezl po žebříku na půdu. Dusík vypozoroval, že je tam nepřítel, skočil po něm a zakousl se do těch kalhot! Já bych to tak hrála pořád, ale Jiří Suchý byl zásadně proti.“ (směje se)
Celý rozhovor si můžete přečíst v tištěném nedělním vydání deníku Aha!
24 fotografií
