Simona Stašová (63) otevřeně: VELKÁ ZPOVĚĎ O MÁMĚ BOHDALOVÉ! | Ahaonline.cz

Registrace  |  Zapomenuté heslo

Deník Aha! na Facebooku

neděle 26. května 2024

Svátek slaví Filip, zítra Valdemar

Simona Stašová (63) otevřeně: VELKÁ ZPOVĚĎ O MÁMĚ BOHDALOVÉ!

S maminkou Jiřinou Bohdalovou jsou v denním kontaktu.
S maminkou Jiřinou Bohdalovou jsou v denním kontaktu. (Foto pro Aha! - Lenka Hatašová, archiv S. Stašové, ara )

Včera to bylo deset let, kdy na jevišti Divadla ABC začala Simona Stašová (63) hrát hru Shirley Valentine. Již po 650. stála tři hodiny sama na jevišti a sklidila bouřlivé ovace. Pro mnoho diváků je nezapomenutelnou maminkou z Pelíšků, dnes ale točí málo. Naplno se věnuje právě divadlu. Běžte se na ní podívat… A když budete mít kliku, uvidíte na jevišti nejen ji, ale třeba i jejího psíka Pepinu…

 

 

Když se podívám na váš pracovní kalendář, odehrála jste v dubnu 19 představení, z toho víc jak polovinu na zájezdech. Jak takový život na cestách zvládáte?

„Je to trénink z estrád v mém mládí a způsob života, pro který jsem se rozhodla. Naprosto mi vyhovuje.  Divadlo je jedno z mála povolání, kde máte okamžitou reakci od diváků.  Hned víte, jestli je to dobré nebo ne, a můžete to alespoň trochu opravit. Když přeháním, cítím to a uberu. Když místo, kde se lidé smáli včera, nefunguje dnes, je chyba ve mně, hned se nad tím zamyslím a druhý den to udělám líp. Ta zpětná vazba od diváka je veliký dar.“ 

Jezdí s vámi i pejsek Pepina, kterého jste si pořídila? Doprovází vás na představení do divadla?

„Ano, Pepinka je divadelní pejsek. Jezdí se mnou všude, všichni už ji znají, i na hotelech vědí, že neobtěžuje a je čistotná. Má svůj pelíšek, svoje oblíbené hračky a miluje lidi. Jen musíme co dvě hodiny na deset minut zastavit, aby se proběhla. Pepča už u každého mého představení pozná, kdy je pauza a pokaždé mě vítá, jako bychom se týden neviděly. Jen štěká na dámy uvaděčky, co chodí k nám do šatny pro programy, protože jim zřejmě dává vinu za to, že já pak někam odcházím.“

Od 90. let jste byla jednou z nejvytíženějších filmových hereček. Poslední dobou ale moc netočíte. Je to tím, že jste se naplno rozhodla pro divadlo?

„Je pravda, že lásku k divadlu jsem získala už jako malinká holka především díky své mámě, která mě brávala s sebou do šatny a do zákulisí. Znala jsem všechny máminy kolegy z divadla ABC a později z Vinohradského divadla, takže jsem poznala divadlo především z té strany, kde se tvoří. Všechny inscenace jsem viděla mockrát z divadelního portálu. Teprve později jsem sedávala mezi diváky. To mě natolik okouzlilo, ten svět fantazie, humoru a myšlenek ve dvou hodinách, že v patnácti letech jsem neuvažovala o ničem jiném, než že půjdu k divadlu a budu studovat herectví.  O tom, že bych někdy hrála ve filmu, jsem dlouho vůbec nepřemýšlela. Bylo jasné, že se chci naučit divadlo, divadlo hrát a být divadelní herečkou.“ 

Ale přesto si vás filmaři našli. Vaší nezapomenutelnou rolí byla maminka v Pelíškách…

„Ano, a představte si, že tuto roli jsem získala zase jen kvůli divadlu!  Režisér Honza Hřebejk se přišel podívat do Činoherního klubu, kde jsem v té době hrála, na představení Zabiják Joe a hned druhý den mi zavolal, že by pro mě měl roli v připravovaném filmu. Přečetla jsem si scénář a hned jsem věděla, že to bude krásná práce. Největší radost jsem měla z obsazení, věděla jsem, že jsem se najednou ocitla v první herecké lize a že nesmím zklamat.“

Jak jste se cítila mezi těmi osobnostmi?

„Bylo to poprvé, co jsem byla mezi takovými hereckými pardály a měla jsem stejně velkou roli, jako oni. Byl to pocit veliké zodpovědnosti, že jim to nesmím zkazit. Ovšem hned po prvním setkání s paní Stellou Zázvorkovou, panem Jiřím Kodetem, Bolkem Polívkou, Mírou Donutilem, Jiřím Krejčíkem a dalšími jsem pochopila, že mě v tom nenechají, a že se o ně můžu opřít. Při natáčení Pelíšků byla taková domácí atmosféra, že člověk zapomněl, že točí film a měl pocit, že jsme všichni jedna rodina, a že jsme doma.  Na tom filmu je to znát.“

Za Pelíšky jste byla také nominovaná na Českého Lva, cenu jste ale nedostala. Nemrzí vás to?

„Vůbec ne. A není to nějaká póza. Víte, já jsem se hrozně dlouho hledala, jako člověk i jako herečka. Každý z nás chce v něčem vynikat, být v něčem fakt dobrý. A já jsem od svých devatenácti let, kromě divadla, které jsem hrála pořád, zkoušela všechny herecké disciplíny. Dělala jsem všechno, co mi kdo nabídnul, byla jsem šťastná za každou příležitost.  Hrála jsem miniaturní roličky v televizi, později v pohádkách hlavně čarodějnice, naučila jsem se dabing, trápila jsem se v rozhlase, před kterým mám dodneška velký respekt. Ale nejšťastnější jsem byla, když mi máma dala svůj komický monolog o malý holce, která se jde zeptat postupně všech členů rodiny, jak děti přicházejí na svět.“

Vaším nejtěžším představením je Shirley Valentine, kde tři hodiny neslezete z jeviště. Jak zvládáte takové množství textu?

„Nejde vůbec o text, to je emocionální paměť, která se odvíjí během představení. Náročnost je ale právě v těch nefalšovaných emocích, v tom prožitku, který člověk musí předat do hlediště. Ovšem musím říct, že mě to zase tak baví, že ani tu námahu nepociťuju. Jen ten den, myslím celý ten den, než mám Shirley hrát, tak to ten můj organismus ví a šetří se.  Ono už mi to dělá samo. Prostě celý den podvědomě schraňuju energii na ten večer. A pak to tam dám.“

Vaše maminka stále hraje divadlo. Nehledáte hru, kde byste si zahrály spolu?

„Hledáme. Ale je to těžké. Máma je náročná, hned tak se jí něco nelíbí a čas letí. Snad se nám to zdaří.“

Jak moc kritická k vám, jako k herečce, je?

„Máma je kritická, a to je jen dobře. Je stejně kritická k sobě, jako ke mně, a to je moje výhoda, protože mi vždycky řekne všechno, co dělám špatně. Jsou to sice jen drobnosti, ale z těch drobností se skládá celý výkon. Dává mi takzvaně »zlaté« připomínky, které můžu použít i do jiných her. Zahrnuje to i držení těla, frekvence hlasu, kde už je nepříjemný, délku pauzy, kterou si mohu dovolit mezi replikami, a tak... Jsem za to ráda.“

V jak častém jste kontaktu?

„Vídáme se hodně často, skoro denně, jen tak na pár chvil, třeba na kafe. A když se nevidíme, tak si aspoň brnknem. Vlastně nic nechceme, jen jak se máš a co teď právě děláš a co dělám já. A pak jsou delší návštěvy, a to si dáme oběd a nějaký ten film. Jo, máma je moje součást.“

Stíháte se při svém vytížení ještě starat o tatínka, který letos oslaví devadesátku?

„Tatínka mám teď v Praze. Všude se píše, že má Alzheimerovu chorobu, ale to je lež. Bohužel to někdo vymyslí a nikdo se neobtěžuje zjistit, jestli je to fakt a tu lež opakuje. No, těm dobrákům bych přála, aby měli takovou hlavu a takové znalosti v devadesáti letech, jako můj táta. Teď právě nám udělal přednášku o Izraeli i s vlastníma obrázkama, diaprojektorem na zeď na plátno, z Betléma, Jeruzaléma, Nazaretu a celého okolí, kde všude byl a převyprávěl nám a vysvětlil vlastně celou Bibli. No, přála bych každému tu hlavu tátovu mít. Jsem na tátu pyšná.“

Kdo je její »dcera«

Herečka má dva syny – Marek (31) vystudoval režii a scenáristiku, Vojtěch (23) ekonomii. „Jsem jejich kamarád. Možná bych někdy měla být větší rodič, ale to se mi nedaří,“ prozradila herečka. V divadelních představeních, kde hraje, mívá pro změnu dceru, herečku Andreu Daňkovou (25). „Přibrala jsem ji do svého divadelního života. Sama jsem si ji vybrala ve druhém ročníku na DAMU, je s námi už tři roky, a za tu dobu se stala i v životě mojí součástí,“ prozradila. „Ano, mám ji jako svou dceru. A že jsme si v něčem podobné?  No, bodejť ne, když na mě kouká ve čtyřech představeních, nasává mě, stejně jako jsem kdysi nasávala já mojí mámu. Je to fajn,“ dodala.

Jak si vybírala partnery

Otcem Simony Stašové je seismolog a geofyzik Břetislav Staš (89). Od svých devíti do šestadvaceti let ale vyrůstala po boku Radka Brzobohatého (†79), který byl manželem její maminky Jiřiny Bohdalové (86). Podle nich si také volila životní partnery. „Já jsem si vždycky vybírala buď svýho tátu, vědce, podle intelektu, anebo podle toho, jaký to byl frajer, a to byl Radek. Vždycky jsem měla jedno období Radka a jedno období tátu. Taky mám jedno dítě s člověkem, jakým byl můj táta, to je Eusebio Ciccoti a druhé s takovým, jakým byl Radek, a to je Pavel Skřípal. Jako táty jsem si je přitáhla do svýho života,“ svěřila.

Italština je její osud!

Simona Stašová je známá svým velmi vřelým vztahem k Itálii. „Itálie a italština je můj osud a já se mu nebráním,“ říká herečka s úsměvem. S italským profesorem Eusebiem Ciccottim, který za ní jezdívá do Prahy, má také syna Marka. „Je to bezvadnej kluk a alespoň mi tu italštinu přiveze on, nebude se mi stýskat,“ svěřila herečka, která se o prázdninách chystá hrát na Letní scéně divadla Ungelt, a tak se do Itálie dostane nejdříve v září.

Celý rozhovor najdete v tištěném Nedělním Aha!

 Stašová po prohře na Lvech: Jsem divadelnice, moje energie na plátně není vidět!

Video se připravuje ...



Přečtěte si
bello
29. 4. 2018 • 19:45

Ten táta je v hospicu.Jako herečka nic moc.Jako člověk ptý taky nic mocHlavně že pořád se zviditelňuje v bulváru.

ivoadler
29. 4. 2018 • 10:54

Krasavice, inteligentní! Obě.

Články odjinud

Kontakty

  • Telefon 9.00 – 17.00: 225 974 140
  • Telefon po 17.00: 225 974 164
  • Fax: 225 974 141

RSS kanály serveru ahaonline.cz lze užívat pouze pro osobní potřebu. Jakékoli další šíření obsahu ahaonline.cz je možné pouze s předchozím souhlasem jeho provozovatele.