Oldřich Dudek: S čím se mi Karel Svoboda svěřil...
PRAHA – Pár týdnů po sebevraždě hudebního skladatele Karla Svobody (†68) vyšla kniha o jeho životě. Její autor a Svobodův přítel Oldřich Dudek (60) ji napsal za sedm dní.
Roky byli přátelé
Teď o něm napsal knihu
A připravuje film
„Znali jsme se dlouhá léta, jednotlivé kapitoly se proto ze mě doslova sypaly,“ vysvětluje rekordní čas spisovatel, jenž znal Karla Svobodu možná lépe než kdokoliv jiný…
Co vás vedlo k napsání knihy »Nevšední život, záhadná smrt Karla Svobody«?
„Karel Svoboda byl na naší svatbě za svědka mojí ženy Miroslavy. Dobře jsme se znali, byli jsme přátelé. Šílené mediální hodování nad smrtí člověka, kterého jsem měl rád, se mě dotklo, a tak jsem sedl a napsal knížku. Chtěl jsem na drobných historkách ukázat Karla v jeho pravé lidské podobě. A teď právě píšu scénář k filmu o Karlovi a jeho dvou ženách.“
Takže na filmu skutečně pracujete?
„Vždy, když si přečtu v novinách nějaké nové informace o tom, že byl Karel psychicky nemocný, vytočí mě to a nakopne novou pracovní energií. Abych zachytil podrobně život v Jevanech, přizval jsem ke scénáři i Aňu Štaidlovou.“
Znal jste dobře i Svobodovu první ženu Hanku. Jaká byla?
„Milá, vtipná, pohodová. Hanka, přezdívaná Šiška, byla labužníkem chvil. Když jsme přijeli na návštěvu, nebylo nic ve spěchu. Půl hodiny jsme koukali na jevanský rybník a Šiška se zeptala, co si dáme k pití. Pak jsme otevřeli víno nebo šampaňské, na stole se objevily všelijaké dobroty a život byl zase snesitelnější. Naše návštěvy byly na rozdíl od návštěv lidí z hudební branže, kteří se chtěli prosadit v showbyznysu, jen přátelské.“
Kdy jste poznal Karlovu druhou ženu Vendulu?
„Na mých padesátinách, kam přišla s Karlem.“
Myslíte, že s ní byl šťastný?
„Ze začátku určitě. Bylo to takové osudové spojení známého hudebního skladatele s neznámou slečnou z Černošic u Prahy. Toto propojení se díky věkovému rozdílu ukázalo postupem času pro oba jako neúnosné břemeno.“
Jak byste porovnal obě Karlovy manželky?
„Šiška byla duší domu, Vendula byla duší společnosti.“
V době Svobodova prvního manželství jste se navštěvovali pravidelně. Jak často jste jezdili do Jevan po Karlově sňatku s Vendulou?
„Asi po druhé návštěvě to vše ustalo. S Karlem jsme se vídali spíš na různých společenských akcích. S novou paní domu přišel i nový životní styl, zkrátka to už nebylo takové jako dřív.“
Byl Karel Svoboda vždycky tak uzavřený a smutný jako v poslední době?
„Já Karla znal jako vtipného člověka, který svým suchým humorem glosoval nejrůznější peripetie života. Jestliže zakončil svou pozemskou pouť sebevraždou, musel pro tento odchod mít nějaký racionální důvod. Manželé, kteří mají doma milující manželky, se většinou nestřílejí...“
Myslíte, že v závěru svého života nějak trpěl?
„Mohu odpovědět jeho esemeskou z 13. prosince 2005, kterou odeslal mé ženě k 24. výročí naší svatby: »Mirko, jsem trochu nemocnej, ale přesto vidím v barvách tu scénu, kdy jsem s tebou, šťastnou nevěstou, nemohl vyjet na Karlštejn, protože napadl sníh a my jsme uvízli v úzké bráně hradu. A ta úleva svatebčanů, když se nevěsta dostavila a podepsala, protože litera skripta manet, čili napsáno platí. Jsem rád, že toto u vás platí dodnes, a já vám oběma přeji klídek a radost ze života, jako jsem já ji opět získal s Jakubem. Zdravím tebe a Oldu a přeju klidné Vánoce.« Nevím proč, ale tato esemeska na mě působí podtextem smutku.“
Když mluvíte o smutku, měl Karel Svoboda smysl pro humor?
„Určitě ano. Vzpomínám, jak jsme jednou se ženou přijeli do Jevan a Karel nám ukazoval nové auto, toho nejkrásnějšího bavoráka mezi všemi bavoráky. Úžas na čtyřech kolech s elektronickým vybavením kosmických lodí Apollo. Oznámil mi, že si na stará kolena udělal radost, a ledabyle si pohrával s dálkovým ovladačem. Pak mi chtěl předvést, co všechno to auto umí. Namířil ovladač proti vozu, chvíli si s ním pohrával a… Nic. Po marné snaze prohlásil věcným tónem: »Teď například vidíš, že se tam nemůžu dostat«.“
Jaký měl vztah k mladým ženám?
„Jsou jich mraky, říkával. Ale kde chceš vzít takovou, co jí nejde jen o prachy? Takové prostě nejsou.“
Jak to bylo s jeho depresemi?
„Narozením Jakuba se Karel nabil energií a dostal nebývalou chuť žít a pracovat. Byl jsem u toho, když prohlásil: »V padesáti jsem byl v hrozném stavu a v depresích. Teď se to všechno změnilo«.“
Domníváte se, že měla Vendula přítele? Svěřil se vám někdy Karel?
„Ano. Ale nechci to dál rozvádět….“
O rodinných neshodách hovořili Filip Renč i Karel Gott. Zaregistroval jste něco podobného?
„Vyjádřil bych to následovně. Karel byl člověk, prezentující se jako typický prototyp žárlivého boháče, který si do kožichu nasadil mladou ambiciózní ženu.“
Určitě jste přemýšlel o příčině Karlovy sebevraždy. Co vám jako motiv vychází?
„Já si jednoznačně myslím, že to nebyla žádná zkratkovitá záležitost. Karel z tohoto života odešel po důkladném rozvážení – mimochodem, on byl vždycky ve svém uvažování důkladný – a prostě dospěl k názoru, že na tomto světě už nemá co dělat. Rozhodně nebyl psychicky nemocný.“
Věděl jste, že měl Karel milenku?
„Tak o tom jsme nikdy nemluvili.“
Jaký byl Karel Svoboda člověk?
„Velice hodný, a i když si takový konec sám vybral, rozhodně si ho nezasloužil.“
Citace z knihy
Karel podporuje svoji mladou ženu, kde se dá. Ano, říká, je o 34 let mladší, ale pomáhá mi léčit duši a ukázala se jako žena do nepohody. Na otázku, jestli mu nevadí, že Vendula ráda flámuje, bohorovně odpovídá: „Já zas takový suchar nejsem... Když chce někdo tancovat až do rána a popíjet, tak ať hýří, kolik snese.“
Bylo krátce po úmrtí Svobodovy dcerky a Karel otevřel kufr svého auta, aby mi ukázal kresby, které mu jeho Klárka namalovala. Byly na nich kytičky a dětským písmem napsané slovo TATÍNEK. Karlovi tekly slzy a on se je ani nesnažil skrývat. Když jsem pak nasedl do svého auta, syn, který na mě čekal uvnitř, celou dobu poslouchal dva hlídače parkoviště, kteří se o Karlovi bavili: „Podívej na něho, jak je vysmátej! Vidíš ten bourák? Ten ani netuší, jak je život někdy na hovno...“
Jeho snímek (mrtvého Svobody – pozn. red.) s lehce namodralými konečky prstů způsobil obrovskou nervozitu. Poukázal možná na to, že něco kolem úmrtí není úplně tak, jak má být. „Jeho poloha působí přinejmenším naaranžovaně,“ shodli se, bohužel anonymně, lidé z oboru kriminalistiky. Podle zkušených kriminalistů se v okamžiku smrti dostavuje smrtelná křeč. Při ní buď smrtící zbraň úplně vypadne z rukou, nebo ji dlaň pevně svírá. Způsob, jakým revolver zůstal Svobodovi v dlani, křeč příliš nepřipomíná...
Nepřítomnost dopisu na rozloučenou nemusí ještě nutně znamenat, že skutečně neexistoval... Pokud Karel Svoboda opravdu spáchal sebevraždu a nezanechal dopis na rozloučenou, svědčí to podle některých psychologů o tom, že svou smrtí chtěl zřejmě někoho blízkého potrestat. Takový člověk se totiž musí před ostatními obhajovat, vyvracet svou vinu...
Možná, že telefonický rozhovor s manželkou nebyl tak idylický, jak to vdova posléze vylíčila médiím... Jediným člověkem, který zná pravdu a hlavně náplň tohoto rozhovoru, je sama Vendula Svobodová. Mohla se svého muže nějak dotknout, oznámit mu, že jej opouští...
Autor: Jaroslav Benda
Snímky převzaty z knihy Nevšední život, záhadná smrt Karla Svobody
