Martina Randová alias Heluš z Ordinace: Proč nemá chlapa ani děti?

Jak jste se dostala k herectví?
„Byla jsem blbá na matiku, fyziku, chemii... Museli jsme vymyslet, co uměleckého bych mohla dělat, když nemohu tančit. A přišli jsme na herectví. V šestnácti letech jsem shodou okolností jela k tátovi do Plzně, kde si mě vyhlédli hledači talentů a zahrála jsem si v úplně prvním Discopříběhu. Tam jsem přišla na to, že tohle mě baví, že to chci dělat.“

Jak jste se dostala do Ordinace?
„Asi před devíti lety, když začínala, tak jsem točila malou scénu se Zlatou Adamovskou. Byla jsem pacientka. Po tolika letech už si mě nikdo nepamatuje, takže jsem mohla nastoupit znovu. Dan Šůra, který se stará o obsazování herců, se zeptal mých kolegů z divadla Petra Rychlého a Pavla Nečase, jestli si myslí, že na tu roli mám. A oni mě podpořili. Dali mi příležitost. Mám v životě obrovské štěstí na lidi. Tady se mi to zase potvrdilo.“

Postava Heluš je protivná, to vy podle mě nejste.
„Ale také dokážu být protivná. Třeba když jsem hladová nebo nevyspalá. Ale je pravda, že tahle postava je protivná dost. Nemá moc hezkých vlastností.“

V seriálu jste měli se Zounarem svatbu...
„Ano, moje jediná svatba v životě. Zatím. Bylo to nádherné. S Martinem se mi hraje dobře. Teď ho mlátím a šikanuju. Takové trochu domácí násilí.“

Žhavé drby

Co vám v Ordinaci neukázali: Co měla nevěsta pod sukní!

Celý článek

.

2

Říkala jste, že máte sestru?
„Ano, o pět let starší sestru Janu. Vdala se, má tři krásné, nyní už dospělé děti. Bydlí v Tachově a stejně jako náš nevlastní táta pracuje na odboru dopravy.“

Takže je blízko mamince.
„Ne, maminka teď žije se mnou v Praze. Poté, co jí před čtyřmi roky zemřel manžel, jsem koupila byt na hypotéku a nastěhovala jsem si ji k sobě. Starám se o ni.“

Proč jste si nepořídila vlastní rodinu?
„Mě nikdo nechce.“

Jak to?
„Myslím, že to s chlapama moc neumím. Byla jsem několikrát zamilovaná, většinou nešťastně. Vždycky jsem se zamilovala do někoho, kdo mě nechtěl. A ti, co mě chtěli, jsem asi neviděla. Vlastně jsem nikdy nepotkala nikoho, o kom bych byla přesvědčená, že s ním chci být až do konce života.“

Požádal vás někdy někdo o ruku?
„Jeden se našel. Že by se mnou chtěl bydlet, vzít si mě a mít se mnou děti. Ale já jsem zjistila, že mimo dvě přiznané má další dvě. Nějak mi o tom zapomněl říct. Je dobře, že jsem to zjistila a odešla od něj. Pak jsem měla občasné známosti. Ale jinak jsem vlastně sama.“

Jak to zvládáte?
„Člověk si zvykne na všechno.“

Copak vy netoužíte mít děti?
„Asi jako každá žena jsem toužila mít děti, když jsem byla zamilovaná. Teď konkrétně jsem ale v období, kdy nejsem přesvědčená, že bych je mohla mít. Jednak je mi už třiačtyřicet, a pak se musím přiznat, abych byla upřímná, že už jsem asi zvyklá na pohodlný způsob života. Já děti miluju a asi bych byla šťastná, ale navíc trpím abnormálním strachem o své blízké. Takže si myslím, že by mě to dítě nenávidělo, protože bych mu nedala volnost. Bála bych se, že se mu něco stane!“

Každý má strach o své dítě. Nebo jak to myslíte?
„Během čtyř let mi odešlo několik opravdu blízkých lidí. Byla jsem najednou strašně konfrontovaná se smrtí a musela jsem tomu nějak čelit. Paradoxně mě to vůbec neposílilo, ale spíš jsem ve stresu, že někdo zase odejde. Mám čtyřletou francouzskou buldočku Mínu a i o ni mám hrozný strach. Bojím se o maminku, o přátele a vlastně celou rodinu. Kdybych měla dítě, chodila bych s ním všude a nikam ho nepustila. Možná to prostě takhle bůh zařídil, že proto ty děti nemám. Oba bychom asi skončili v péči psychologa. Obdivuji všechny mámy, že dokážou žít se strachem o své děti.“

Proč bydlela Randová u Petra Rychlého a jeho manželky a s jakou velkou ztrátou se musela vyrovnat? To se dozvíte v celém rozhovoru sobotního tištěného deníku Aha!

Fotogalerie

5 fotografií