Zkrat Jiřího Menzela (80) v srpnu 1968: V saabu jel proti ruským tankům!
23 fotografií
Mohli do něho nasypat celý zásobník, v srpnu osmašedesátého by se nikdo nedivil. V okupované Praze i dalších městech panoval válečný stav, nervózní vojáci stříleli bez výstrahy a zabíjeli. A do toho chaosu mladý, tehdy třicetiletý režisér Jiří Menzel (80) křižoval metropoli ve svém saabu, ujížděl střílejícím hlídkám, hádal se s po zuby ozbrojenými důstojníky.
Unikátní, tajně pořízené fotografie z pražské Revoluční ulice dokumentují konflikt i vážnost situace. Šlo mu o život, ale měl zkrat, hysterie a emoce převážily racionální uvažování. „Jsem člověk mírný, ale občas prchlivý,“ prohlašuje ve své knize Rozmarná léta oscarový režisér.
Z jeho historky mrazí i dnes. Tehdy si neuvědomoval nebezpečí, do jakého se řítí po hlavě. Menzel v rozjitřené náladě jezdil městem, zrovna mířil z Dejvic do centra, když ho po výjezdu z Letenského tunelu chtěla zastavit hlídka.Vojáci vartovali mj. na mostech, strategicky důležitých místech. Zastavovali auta, dělali prohlídky, hledali zakázané tiskoviny, štvavé letáky, důkazy tzv. kontrarevoluce. „Chtěli nám dát najevo, že jsou tady pány oni, že nás přece okupují,“ líčí Menzel.
Ujel třem hlídkám
Před jeho saabem se zjevil ruský voják a praporkem dával znamení, aby zastavil. Vtom se mu zatmělo před očima, dupl na plyn a regulovčíka objel. Přejel Švermův most, kde se vyhnul další hlídce a ujížděl dál. Objel i třetí hlídku a slyšel už za sebou střelbu ze samopalů. „Ten voják tak tak uskočil. Dupl jsem na to a řítil se Revoluční třídou na náměstí Republiky. Byl jsem vzteklý, ale za chvíli už jsem věděl, že jsem to přehnal.“
Před náměstím ale vojáci udělali rojnici a mířili na něj samopaly, běželi proti němu a bylo zle. „Musel bych některého z nich porazit. A tak jsem dostal rozum a zastavil. Nastala ale kuriózní situace.“ Menzel se v autě zamkl, vojáci se namačkali za okénky, křičeli na něho, bouchali, lomcovali vozidlem a chtěli otevřít a vyvléct ho ven. Kdyby mu rozstříleli zámky a okénka, nemohl by se divit. Byl naivní, bojovně naladěný.
Důstojník na scéně
Postavil si hlavu, viděl ušmudlané a upocené chlapy, divoké tváře vesměs asijských rysů. Nebál se, ale nechtěl se jen tak dát. „Kolem už se shlukli naši lidé, křičeli na ně, ať mě nechají na pokoji. A na mě zase volali – Jirko, nedej se! Vtom přišel důstojník a viděl, že mě lidé okolo znají a že by z toho mohl být malér. Odehnal vojáky a slušně se mě zeptal, proč jsem nezastavil.“
Vzdor byl ale pořád silnější a Jiří Menzel si stál za tím, že jeho může zastavit pouze český voják nebo policista, že uznává jen Čechy. „Byl jsem v rauši a křičel na něj. A on mi rusky klidně odpovídal, abych neblbnul a uklidňoval mě i ty vojáky. Nakonec mě slušně požádal, abych sundal plakát, který mi někdo přes noc nalepil na auto.“ Byla to jedna z mnoha výzev proti okupaci a takové plakáty se lepily všude.
Sundejte ten leták!
Bylo to pořád dokola, odbojný Menzel se nechtěl podvolit, nezdálo se mu to důstojné v situaci, v jaké se Československo nacházelo. Ale důstojník mluvil tiše a naléhavě a situace se zdála být nebezpečnější, než když po něm stříleli. „Vypadalo to vážně, ztrácel trpělivost. Tak jsem nakonec auto obešel a plakát sundal.“ Bylo to pošetilé, ale každý náznak vzdoru posiloval občanské uvědomění a rychle se rozkřiklo, že se Jiří Menzel postavil okupantům. Bylo fajn vědět, že Češi nejsou poserové…
23 fotografií
