Schizofrenie srazila Hanku (51) na dno: Přišla o syny a živoří za 43 korun na den
Hana Marešková (51) by chtěla žít alespoň trochu jako člověk, pracovat a občas si koupit něco na sebe. Nemoc jménem schizofrenie ji ale srazila až na dno. Rozvedla se, synové Václav (23) a Jan (21) ji zavrhli. Přebývá v jedné z pražských ubytoven a často jí nezbývá víc než na jednu »čínskou« polévku denně. Žije pouze nadějí, pověstné světýlko ale nevidí.
Pobírá invalidní důchod 5700 Kč a z toho 4400 korun padne za ubytovnu. Na den jí tak zbývá něco málo přes 40 korun. „Dělala bych všechno, ale můžu jen čtyři hodiny denně. A to nikdo nechce,“ popisuje žena svoji situaci.
Vdávala se v roce 1987, dva roky poté přivedla na svět syna Václava, za další dva roky se jí narodil Jan. Téměř deset let vedla běžný rodinný život. Přišel ale rok 1996 a pod nátlakem práce, dětí a maturitního studia se Hana zhroutila. Během čtrnáctidenní hospitalizace jí diagnostikovali schizofrenii. Musela začít užívat silně tlumící léky.
Opustil jí manžel
„Skoro půl roku jsem prospala. Manžel byl na všechno sám a já jsem nebyla schopná mu pomáhat. Řekl mi, že když s tím nic neudělám, rozvedeme se. A to se i stalo. Nemám mu to za zlé. Vážím si, že mi dal šanci, ale já jsem vážně nemohla,“ smutně vzpomíná paní Hana. Z domovského Jirkova se přestěhovala do Prahy.
Synové jí zavrhli
„Pracovala jsem v pankrácké tržnici. Dokud jsem měla nějaké peníze, snažila jsem se Vašíka a Honzíka vídat. Chodili jsme na obědy, kupovala jsem jim dárky,“ vypráví. Výdělek měla ale stále slabší a nebyla schopná platit alimenty. Mladší ze synů se s ní o ně začal dokonce soudit. „Potřeboval osm set, já tehdy mohla dávat jen tři sta. A i to jsem přestala platit. Neměla jsem sama na jídlo.“
Jsem přece máma
Od té doby její vztahy s dětmi úplně ochladly. „Když jsem zkoušela volat Honzíkovi, položil mi telefon, jakmile jsem se představila. S Vašíkem jsem naposledy mluvila před Vánoci a během roku od něj dostala tři esemesky. Každá zpráva mě dokáže povzbudit na půl roku. Nechci od nich ani korunu. Ale jsem přece máma, několik let jsem je neviděla a tolik bych si to přála,“ říká s pláčem Hana Marešková a dodává: „Jsem na ně moc pyšná. Vašík studuje chemickou vysokou školu a Honzík už pracuje.“
