Moravský potápěč Jaroněk: Měl jsem žraločí kamarádku Rozárku! | Ahaonline.cz

Registrace  |  Zapomenuté heslo

Deník Aha! na Facebooku

neděle 21. července 2024

Svátek slaví Vítězslav, zítra Magdaléna

Moravský potápěč Jaroněk: Měl jsem žraločí kamarádku Rozárku!

Richar Jaroněk se svou kámoškou Rozárkou.
Richar Jaroněk se svou kámoškou Rozárkou. (Foto Aha! - Petr Novotný, archív Richarda Jaroňka)

Není snad nic krásnějšího, než si splnit klukovský sen. Richardu Jaroněkovi (43) z Valašských Kotárů, který od dětství hltal Verneovky a podmořský svět kapitána Nema, se to podařilo vrchovatě. Dnes je jeho život spojen s potápěním mezi žraloky, které nejen fotografuje z bezprostřední blízkosti, ale stal se i jejich znalcem a kamarádem. O to víc ho mrzí, že jsou dnes tito králové moří vybíjeni ve velkém.

Sen Richarda Jaroněka se začal postupně naplňovat po roce 1989, kdy se otevřely hranice. Jeho první cesta za mořem vedla nejprve do bývalé Jugoslávie a potom do holandských Antil na Arubu. Za deset dolarů si koupil první fotoaparát na jedno použití a vrhl se do podmořského světa. „Vyfotil jsem tenkrát třicet šest snímků a hned jsem udělal výstavu, protože jsem si myslel, že jsem jediný machr na světě, který fotí pod vodou. Snímky byly navíc dost nekvalitní,“ líčí začátky naplňovaní svých klukovských dobrodružství dnes uznávaný potápěč a fotograf.

Potápění s kapříky ve sladkých vodách se tak brzy stalo neopakovatelnou minulostí, stejně jako fotografování želviček a morén v oceánu. „Mekka každého potápěče je vidět žraloka,“ říká Richard, který za čtrnáct let potápění uskutečnil na pět set ponorů se žraloky tygřími a zhruba pět s postrachem moří velkými bílými žraloky.


Kdo se prý nikdy nesetkal s velkým bílým žralokem, neví, o čem mluví. „To je něco úplně jiného než ostatní žraloci. Je to nejdokonalejší predátor na této planetě, monstrum s genetickým a evolučně zakódovaným cílem zabíjet. Nic jiného v popisu práce nemá. Je fascinující. Když proti vám jede, je to kamion pod vodou,“ říká o tomto králi moří Richard. Naštěstí pro lidi, žraloci prý všeobecně člověka jako potravu nevyhledávají, nepatří do jejich přirozeného jídelníčku. Jelikož jsou zvědaví, chtějí si prý někdy pouze ochutnat. „Na zhruba třicetikilometrové pláži jihoafrického pobřeží surfuje denně na tisíc surfařů, ale ročně přijde o život zhruba jeden z nich. Když poletíte malým letadlem nad pobřežím, uvidíte pod plavci desítky tmavých stínů různých žraloků,“ vysvětluje Richard.

Pod vodou vám však při setkání s velkým bílým žralokem do smíchu rozhodně není. Zpočátku se Richard potápěl pouze v bezpečí ocelové klece, protože žádné okamžité hrdinství nebylo na místě. V roce 1999 se již ocitl v mezinárodním týmu, který se vydal za velkým bílým žralokem do Jihoafrické republiky. Bílé monstrum ho uhranulo natolik, že se stalo součástí jeho života. Dnes už má Richard na jihu Afriky i svůj vlastní člun. Společně s Čechem Stevem Lovečkem Lichtagem také natočili film o tomto mystickém, 400 milionů let starém tvorovi. To již fotografoval pouze tváří v tvář, ochranná klec nepřicházela v úvahu.

Jak ve filmu Čelisti

Zhruba před sedmi roky seděl Richard Jaroněk na zádi člunu a rozmlouval s legendou mezi znalci žraloků, potápěčem André Hartmannem. Richard měl připravený fotoaparát a během řeči si oba koupali nohy v mořských vlnách. Najednou se objevil velký bílý žralok. „Bylo to jak v hloupém americkém filmu a vše se odehrálo v desetině vteřiny. Nečekaně se objevila hlava žraloka a Andrého noha se ocitla v jeho tlamě. Odhodil jsem foťák, v kleče jsem otevřel žralokovi tlamu a nohu jsem včas vytáhl. Žralok okamžitě zmizel,“ líčí hororovou scénu Richard. Bílý zabiják však roztrhl kamarádovi šlachy i tepnu, krev stříkala všude kolem. Zraněný ztratil dva litry krve, ale nohu se mu podařilo zachránit. To, že Richard dokázal otevřít žraločí tlamu, nebyla náhoda. Existuje totiž místo, které při správném stisknutí bílého žraloka na chvíli paralyzuje.

Osvobozující dotek

„Pod nosem velkého bílého žraloka jsou viditelné černé tečky, neboli Lorenziniho ampule. Jsou to takové receptory, které vnímají například elektromagnetické impulsy, obsah tuku ve vodě, jeho složení a vibrace tvorů v tísni. Právě André přišel na to, že když se člověk v těchto místech dotkne dvoutunového zvířete, doslova ho tím paralyzuje. Prstem tak dokázal převrátit šestimetrovou samici na záda,“ vysvětluje Richard, kterého André tento fígl naučil. Například žraloci tygří, známí jako hyeny nebo čističi moří od raněných nebo umírajících tvorů, mají tyto body mezi okem a nozdrou. Aby se však znehybnili, musí se současně uchopit po obou stranách hlavy, což není zrovna jednoduché.

Žraločice Rozárka

Právě mezi žraloky tygřími našel Richard i svou žraločí kamarádku. Protože měla na prsní ploutvi pigmentovou skvrnu ve tvaru růže, pojmenovali jí potápěči Rozárka. „Trvalo rok, než jsem se naučil tygří žraloky ovládat. Někdy mi šlo dokonce o život. To když jsem se delší dobu pohyboval mezi sedmi samicemi. Naštěstí to dobře dopadlo,“ vzpomíná na krušné chvíle Richard. „Ale čtyři a půl metru dlouhá Rozárka, to byla jistota. Při každém ponoru se ke mně hlásila, nechala se podrbat i nakrmit. Cítili jsme k sobě oboustranné sympatie. Bohužel patřila mezi ty, které místní brutálně vybili. Z osmdesáti kusů tygřích žraloků, se kterými jsme pracovali, zbylo po našem návratu asi osm. Jihoafrická vláda je v tomto směru bezohledná,“ říká se smutkem v hlase Richard, který v těchto dnech vydal svou novou knihu Nástrahy Afriky, která pojednává nejen o žralocích, ale i o jiných zvířatech tohoto krásného kontinentu. 



Přečtěte si

Kontakty

  • Telefon 9.00 – 17.00: 225 974 140
  • Telefon po 17.00: 225 974 164
  • Fax: 225 974 141

RSS kanály serveru ahaonline.cz lze užívat pouze pro osobní potřebu. Jakékoli další šíření obsahu ahaonline.cz je možné pouze s předchozím souhlasem jeho provozovatele.