Miloš Dobrý přežil koncentrák v Osvětimi i pochod smrti! Jedl kravské mozky!
5 fotografií
Prošel nacistickými útrapami v Terezíně, hrůzou v Osvětimi i ve Schwarzheide a přežil i závěrečný pochod smrti zpět do Terezína. „Odmalička jsem byl sportovně založený, myslím, že mi to hodně pomohlo,“ říká Miloš Dobrý (89).
Pořád statný chlap s pevným stiskem ruky, bývalý ragbyový reprezentant. Coby pražský Žid odjel prvním transportem v listopadu 1941 do Terezína a je posledním žijícím pamětníkem tohoto transportu AK-1 (aufbaukomando – komando výstavby). Jak dnes vzpomíná na hrůzy války v koncentračních lágrech?
„V Terezíně jsem uváděl nově přijíždějící do kasáren. Pak jsem dostal zápal plic. Pár dní jsem byl v bezvědomí, nebyly léky, tak mě píchali aspoň chinin a z plic tahali vodu,“ zavzpomínal pro Nedělní Aha! na začátky v terezínském lágru Miloš Dobrý, vězeň číslo 170265.
Po roce v Terezíně, kdy počet vězňů vzrostl na 70 tisíc, se rozšířily epidemie tyfu a cholery, přidala se žloutenka, tábor zaplavily štěnice, blechy a vši. „Umírali hlavně starší lidé, nás mladší postupně deportovali.“ V roce 1943 zamířil do Osvětimi i s bratrem i rodiči.
„Tam, v kotci pro jednoho koně, nás na palandách spalo šestatřicet. Poláci nás potetovali, dali nám oblečení a boty. Já mám velikost dvanáct, ale dostal jsem mnohem menší. V mrazech patnáct pod nulou mi nohy omrzly, prsty mi zhnisaly a museli mi strhávat nehty. Viděl jsem andělíčky, doktor vzal papír, potřel ho rybím tukem, zavázal a za čtrnáct dní bylo po problémech,“ popisuje pan Miloš Dobrý »zdravotnictví« v lágru.
Dne 1. července 1944 byli všichni v Osvětimi seřazeni. Mysleli, že jdou do plynových komor. Miloš byl naštěstí určen na práci do Schwarzheidu. Po příjezdu se z předchozích zkušeností snažil vybojovat pozici blízko zdroje obživy. To se mu povedlo. Při spojeneckém bombardování zahynulo ve Schwarzheidu mnoho vězňů. Miloš Dobrý s bratrem Josefem vyvázli jako zázrakem.
V dubnu 1945 byli esesáci i vězni kvůli blížící se frontě nuceni k odchodu. Bez jídla a pití ušli denně padesát kilometrů. Mnoho vězňů cestou zemřelo. V Litoměřicích se najednou esesáci vytratili a vězni zůstali sami. Místní četník jim pak oznámil, že je konec války. „Koukali jsme na něj s bráchou jako na zjevení. Pořád jsme čekali, že to může být nějaká zrada, že se náckové zase někde objeví a začnou střílet. Ujišťoval nás, že ne, ale nám ne a ne dojít, že ten blbej čas konečně končí.“
Došli až do Terezína, kde jim poskytl pomoc Červený kříž. Miloš Dobrý odjel z Terezína se svým bratrem do Prahy. V koncentračních táborech zemřeli rodiče a téměř všichni příbuzní.
Mezi několika desítkami šťastných se zachránila i Zuzana Beckmannová. Spřízněná duše z lágru útrapy přežila a v roce 1949 se s ní Miloš Dobrý oženil. V Praze pak vystudoval vysokou školu se zaměřením na anorganickou chemii, obor cement. Paní Zuzana zemřela před třemi lety…
Měl štěstí, unikl i náletu
„Jednou jsme tak seděli a jedli polívku v baráčku ve Schwarzheidu, kam se vměstnalo sedmdesát lidí. Vtom začaly nálety. Jedna pětadvacetikilová bomba dopadla těsně u našeho baráku. Měla nízký rozptyl, střepiny prorazily dřevěnou stěnu a urazily téměř všem nohy. Jen já s bratrem jsme měli z pekla štěstí. Seděl jsem totiž za krbem, brácha proti mně, i když předtím pokaždé sedával vedle. Krb nás zachránil před tlakovou vlnou. Jen střepina mě škrábla na noze. Ostatní řvali bolestí, nosili jsme je na marodku, kde měl doktor pilku na dřevo, kterou také hned nohy amputoval. Škrábanec od střepiny mi ale začal časem hnisat, dostal jsem otravu krve. Vzpomněl jsem si, že jako malému mně máma na ránu strouhala brambor, který hnis vytáhl. Brambor k mání nebyl, ale našel jsem na smetišti odhozené slupky. Pár jsem jich vzal, rozkousal je a přiložil na ránu. Ta se opravdu během několika dní zahojila.“
Vzpomínka na pochod smrti
„Měli jsme štěstí, šli jsme s bráchou v první řadě. To znamenalo velké výhody. Mohli jsme posbírat veškeré odpadky. Ohryzky, špačky od cigaret, což také byla obrovská cennost. Za tři špačky se dala ukroutit cigareta a za ni kuřáci dali i krajíček chleba… Najednou jsem spatřil kousek ode mě zbytky nějakého ptáka. Byla to koroptev, ležela tam od podzimu. Samozřejmě byla prolezlá červy. Celou jsem ji očistil, zbyl nakonec jen velmi malý kousíček prsou. Věděl jsem, že se syrová jíst nedá, a tak skončila v kapse. Až jsme došli do Chřibské, bývalé opuštěné sklárny. Esesáci si udělali ohníček, my o kousek dál živořili bez jídla. Dovolil jsem se a vzal z ohníčku třísku. Za rohem jsme si rozdělali malý oheň a ten kousek masa ugrilovali. S bráchou jsme měli každý jednou do pusy.“
Jak přežíval v koncentráku?
„Vždy jsem se snažil dostat k práci v kuchyni. Ráno bylo půl litru černé tekutiny, šlo o prášek z praženého žita a ječmene, to vše rozmíchané ve vodě. V poledne byla polívka z tuřínu, večer každý dostal čtvrtku kilového bochníku se lžičkou marmelády z červené řepy. To vše dávalo dohromady 900 kilokalorií. Němci měli už tehdy spočítané, že člověk, který nepracuje, musí mít denně přísun 2500 kilokalorií. Pokud nebyl dostatečný přísun stravy, hublo se rychle. Tváře byly brzy zapadlé, otékaly nohy. V takovém stavu se už dotyčný jen ploužil, nevnímal. V Terezíně se do tábora vozilo maso z nuceného výseku. Denně to dělalo 400 kilo z nemocných krav. Z kostí se uvařila polévka, maso se rozemlelo, na každého nakonec vyšel necelý gram.“
Snědl pole pampelišek
„Nebyl jsem na práci levý, naučil jsem se maso bourat, to mělo velkou výhodu. Přišel jsem například na to, že se kravské hlavy vyhazovaly i s mozkem. Sekerou jsem rozpůlil hlavu, mozek vybral, nastrkal jej pod čepici a začal jídlo pašovat. Když bylo nejhůř, spořádali jsme i celé fotbalové hřiště plné pampelišek. Pořád bylo nutné být ve střehu, koukal jsem, abych nebyl nápadný, esesáci byli zákeřní. Jak přežít, jsem bral jako výzvu. Kde je lidská hranice? Každý ji má nastavenou jinak. Mnozí ztratili veškerou iniciativu a jenom nechali se sebou vláčet, nikdy nic nevymysleli. Přežít znamenalo v mém případě 80 % náhody a 20 % mé vlastní iniciativy.“
5 fotografií
Panu Dobrému přeji hodně zdravíčka. 
