Vladimír Stehlík: Ve vězení mě chtěli otrávit!

Vladimír Stehlík (67), kontroverzní podnikatel, který před osmnácti lety zprivatizoval kladenské ocelárny, pořád žije v přesvědčení, že mu jeho »poldovku« ukradli politici a jiní podnikatelé.

Jeho syn Marko (47) je v souvislosti s kauzou už více než dva roky ve vězení a mají ho propustit v červnu. Soud v Praze ale letos zrušil jeho stíhání pro neúčelnost s tím, že mladšímu Stehlíkovi prokazují trestnou činnost jinde.

„Už toho mám dost. Patnáct let jsem v ústraní a držím ústa. Ale to, že všechno zrušili, znamená, že nic nemají, že nás celou dobu vodili za nos,“ rozčiluje se Stehlík, který zakládá novou politickou stranu a v zádech má svoje »poldováky«….

Co se lidem dneska vybaví, když slyší vaše jméno?

„Lidi, co mě znají, se rozčílí, protože vědí, že mi bylo ublíženo. Ti, co o mně jen čtou v novinách, si ale řeknou: ‚Vždyť to je ten tunelář!‘“

A tunelář jste tedy nebyl?

„Ale vůbec. Po nás žádný dluhy nezůstaly. To všechno byly lži. Pak se nás zbavili a rozkradli ocel za 3 miliardy.“

Když se mluví o machinacích s desítkami milionů…

„To byly kecy. To byli všechno přebarvení soudruzi, všichni, co byli ve vládě. Zeman, Dlouhý, Kočárník. A i kdyby tam byl dluh 280 milionů, tak tam byla ocel za 3 miliardy. Jen ji vyexpedovat. To Škoda měla dluhy, ne my. A vykládalo se to naopak. A nechtěli jsme žádné dotace, jak se povídalo. Mám svědka, kterému prý Dlouhý povídal: ‚Přišel ke mně Stehlík, dal mi pistoli na stůl a chtěl po mně miliardu.‘ Takhle daleko ten grázl zašel.“

Nejvíce se obouváte do exministra průmyslu Vladimíra Dlouhého. Proč by dělal to, co říkáte?

„Potřeboval to přihrát Němcům. Potřeboval zlikvidovat konkurenci v Evropě, a to byla Poldovka. A sprostě obelhal tehdejšího premiéra Klause. Celá ta perestrojka a privatizace, to bylo divadlo pro lidi. To napište. Napište, ať se jedou Dlouhý s Klausem podívat, co zbylo za jejich činy.“

Myslíte si, že za to pan exministr něco dostal?

„Já kdybych věděl, že dostal marži, tak mu urazím hlavu. Ale já si nemůžu dovolit spekulovat, když nic nevím jistě.“

Kdy jste s ním mluvil naposledy?

„Já s ním nejsem v kontaktu od celé kauzy s Poldi. Teď ho zvu ke kulatému stolu, abychom to celé vyjasnili. Ale museli by u toho být novináři, můj syn Marko, Kladeňáci. Jenomže on nechce, je mu jasný, že by ho pak hned sebrali, kdyby slyšeli ty jeho výmluvy.“

Co pan současný prezident Klaus?

„Můj syn Radek je sklářský výtvarník a dělal hlavní cenu pro šachistu Ánanda před sedmi lety, když tady byl turnaj. No a Klaus tu cenu předával, my jsme tam byli všichni. Radek s Klausem pak mluvil a říkal, jestli mu nevadí, že je můj syn, kvůli té kauze. A Klaus říkal, že ne, že už to je všechno pryč. Jenomže to není pryč!“

Střetli jste se tváří v tvář?

„Klaus tam stál a pořád se na mě díval přes ty brejle na terase na Žofíně, a já měl takové cukání s ním mluvit. Vypadalo to, že taky chtěl. Ale řekl jsem si: Ten mě miluje jak osinu v zadku, něco řeknu, chytne mě ochranka a bude malér. Tak jsem se na to vykašlal.“

Ví se, že jste bez peněz. Kolik máte důchod?

„Třináct tisíc. To zní jako docela dost, vím, že lidi berou míň. Jenomže já šel do důchodu ještě se zničeným zdravím a zničenou rodinou. Navíc z té třináctky dám osm tisíc na nájem, protože už nemám ani vlastní byt.“

Když jsme se domlouvali na schůzce, nechtěl jste se sejít u vás doma. Proč tajíte místo bydliště?

„No mám normálně strach. Tak třeba tenhle telefon, ten je napíchnutý dvacet čtyři hodin denně. Je to dokonce slyšet.“

Za telefon asi utratíte hodně.

„Za kredit tak dva tři tisíce měsíčně. Přispívá mi syn Radek. Zaplatí třeba tisícovku, já přidám další. Ale já to beru jako investici do očisty svého jména.“

S čím jste odcházel z Poldi?

„No s ničím. Ti parchanti ani lidem nevyplatili odstupné za čtyři měsíce, a některým nedoplatili mzdy. Mně například dluží pět výplat a odstupné taky. Víte, jak by nám to pomohlo? A nemáme ani kačku.“

Přitom jste svoje peníze velikášsky rozdával.

„Nikdy jsem si nenechal korunu, všechno jsem to rozdal, tu na léčebnu pro děti, tu na hokej. A z Poldovky jsem měl dvě výplaty: tu první a tu poslední. A to jsem bral 125 tisíc čistého měsíčně.“

Litujete, že jste si to neušetřil?

„To víte, že ne. Já jsem na to hrdý. Já jen lituju toho, že jsem jim všem nedal do držky, těm hajzlům.“

Bojíte se odposlechů. I ve vazbě jste se ale bál o život. Jak dlouho jste tam byl?

„106 dní na přelomu let 1996 a 1997.“

Co přesně se ve vazbě odehrálo? Jak vám šlo o život?

„Zavolal si mě ruzyňský lékař a říká: ‚Přišel vám dopis z Kladna.’ To mě překvapilo, já jsem totiž dostal přes tisíc dopisů z celé republiky, ale z Kladna jenom tento. Všechny dopisy od poldováků mi stopili.“

A co bylo v obálce?

„Anabolika. Ampule na cvičení. Se vzkazem: ‚Pane generální, berte to, musíte hodně cvičit, abyste byl silnej, až se vrátíte.‘ A ten doktor mi říká: ‚To nesmíte nikdy vzít, protože to je nejlehčí způsob, jak se vás zbavit.‘ To byla klika, že mi zachránil život.“

Jak víte, že to byly opravdu smrtelné dávky?

„Jednu z těch ampulí jsem si vzal a strčil do kapsičky u bundy, a když mě pak pustili, tak jsem na to zapomněl. No a tři roky nato jsem tu bundu chtěl hodit do pračky a našel tu hnědou ampuli. To jsem bydlel na venkově na pozemku po tátovi a choval jsem tam černý vietnamský prasata. A byl tam takovej polodivokej kanec, kterej pořád někoho napadal. Tak jsem mu tu ampuli hodil do žrádla s tím, že se třeba zklidní. Tři minuty – a bylo po něm! To byl prudkej jed. A pokud tomu někdo nevěří, ať se podívá na Ruzyni do mojí zdravotní karty. Tam to bude stoprocentně zapsaný.“

Takže jste ve vězení měl pořád strach…

„To víte, že jo. Normálního jídla jsem se bál. Po tom varování od doktora mi manželka zaplatila jídlo pro bachaře. Anebo jednou za měsíc mohla na návštěvu a přinesla mi bublaninu. Taky tam byl obchod, tak jsem si tam šel pro salám. Nabízeli mi i prezervativy.“

Na co?

„No prej kdybych se tam třeba zamiloval. To tam takhle ty blbce a vrahouny vybavovali.“

V roce 1997 se někdo pokusil zabít vašeho syna Vladimíra. O co tenkrát šlo?

„Ládíka probodli před barákem v Hodkovičkách. Píchli ho dva centimetry od aorty. Napadli ho čtyři chlapi, on byl dvacetiletej kluk, naivní tehdy. Tak přišel domů a viděl, že strašně krvácí a zavolal si sanitku.“

A myslíte, že to bylo kvůli vám…

„To nemohla bejt náhoda. V Hodkovičkách o půlnoci koho potkáte? Nikoho, tam není ani noha. A on šel od autobusu, no a ti chlapi tam stáli naproti u baráku a švihli mu ji. Kriminálka samozřejmě nikdy nic nezjistila. Ale tohle se dělo pořád, třeba když nás vydírali, že nám unesou vnoučata. Na mě stříleli v autě, to bylo jak v akčním filmu. Za mým mercedesem jela nějaká mazda a já ne a ne je setřást. Ve voze jsem měl flašku oleje jako zkušenej pirát, tak jsem ji vyhodil dozadu střešním okénkem a jak se to rozbilo, tak se na oleji klouzali. Pak se všichni divili, že jsme chodili ozbrojení.“

Ještě jste nikdy pořádně neřekl, jakou měla vaše kauza vliv na rodinu.

„To bylo, jako když všechny poleje ledovou vodou. Tomu nikdo nerozuměl. A nejen rodina, můj šofér se zabil.“

Váš firemní šofér?

„Ano, Petr Krop se jmenoval. Když se to všechno stalo, tak ho vyhodili. Taky ho vyslýchali, rozpadla se mu rodina a skočil pod vlak. Mladej kluk, tak pětačtyřicet mu tehdy bylo.“

Váš syn Marko je ve vězení a prý s vámi nekomunikuje.

„Nechce s nikým mluvit. Jednou přijal mámu a jenom svoje děti. Jinak k němu nikdo nesmí. Je otrávený. Akorát jednou poslal dopis.“

Navíc je nemocný…

„Marko má roztroušenou sklerózu, chodí o francouzských holích. Má několikrát operovanou krční páteř, protože jako kluk lezl po Tatrách a spadl. A nakonec ještě dostal cukrovku.“

Vám kvůli vážné nemoci přerušili stíhání. Co vám je?

„To je velice jednoduché. Jednak jsem měl několikrát amnézii. To bylo tím šíleným stresem v kriminále, pořád jsem se ptal na to samé dokola, bylo to jak u blbých. No a od té doby jsem několikrát upadl do bezvědomí. To bylo pořád dokola.“

A přesná diagnóza?

„Zjistili, že mám za sebou tu šílenou žloutenku typu C, kterou jsem přechodil. Měl jsem ji, když jsem pracoval v Poldovce. Já byl žlutej jak citron, a nevěděl proč. A tak mi pořádně nefungují ledviny. To jsem pak chodil po špitálech, až jsem skončil v IKEMu. Můj stav je relativně stabilizovaný, ale pořád mě doktoři sledují a varují, abych se moc nerozčiloval.“

Jde vám to?

„To víte, že ne. To už i ti doktoři pak uznají, že v klidu bejt nemůžu. Já se prostě nikdy nevzdám a těm parchantům to nandám. Anebo moje děti. Anebo moje vnoučata.“

Jak to chcete udělat?

„My zažalujeme Komerční banku, ta nás dala do bankrotu. A budou muset dokázat, na základě čeho. Jestli tam budou lživé materiály, tak ti, kteří je vyrobili, si za to půjdou hačnout. Měl jsem dvanáct právníků a ti jsou všichni připraveni za to bojovat. Pak máme svoje advokáty v New Yorku.“

Kdo je Vladimír Stehlík?

• Narodil se 11. ledna 1944 v Praze.
• Vyučil se truhlářem a slévačem, pak na Vysoké škole uměleckoprůmyslové vystudoval architekturu.
• Mezi lety 1966 a 1986 pracoval jako architekt v Česku i zahraničí
• Roku 1990 založil fi rmu Bohemia Art.
• Roku 1993 zprivatizoval Poldi Ocel a stal se jejím generálním ředitelem, o dva roky později se pak stal většinovým vlastníkem deníku Práce.
• V roce 1996 jako nezávislý kandidoval do Senátu, funkce se ale vzdal kvůli kauze Poldi.
• Od konce listopadu 1996 byl čtyři měsíce ve vazbě, roku 1997 jeho firmy skončily v konkurzu.
• V roce 2008 kvůli závažné chorobě zrušili jeho trestní stíhání.
• Chtěl kandidovat v letošních doplňovacích volbách do Senátu, nepodařilo se mu ale sehnat dost hlasů ke kandidatuře, a zakládá novou politickou stranu s názvem Hnutí za české národní zájmy a práva občanů.

Fotogalerie

9 fotografií