Petruška, která byla 2 roky vězněná v postýlce: Hurá! Mám mámu!
„Jsem s maminkou a tatínkem,“ říká hrdě světlovlasá Petruška z Prahy.
A má důvod. Je jí šest let a konečně se dočkala svých prvních opravdových rodičů, kteří ji mají rádi. Biologická máma ji nechtěla. A otec? Ten se o ni staral tak, že chodit začala až po třetích narozeninách, mluvit ve čtyřech letech a nakonec ji málem nechal uhořet...
Zubožená, zanedbaná a citově deprimovaná Petruška skončila ve dvou letech a devíti měsících v Klokánku, zařízení Fondu ohrožených dětí. Až tam se učila nejen chodit a mluvit, ale poprvé poznala lásku! Pocit, že ji má někdo rád, nemusí mít z velkých lidí strach, nemusí se krčit v postýlce a s jediným, s kým si může »promluvit«, není pouze pes uvázaný v bytě na řetěz, kterého nikdo nevenčí.
Takový život je už pro Péťu naštěstí minulostí. Loni pro ni byli vybráni noví rodiče – Miloslava a Jirka. „Je to holčička každým coulem. Miluje panenky a všechno růžové, pořád si hraje na princeznu a Jirka jí dělá prince,“ psala po prvním stráveném víkendu její nová máma.
V té době ji ještě museli s brekem vracet do Klokánku. Tři měsíce se totiž čekalo, než dokáže soud doručit rozhodnutí o zbavení rodičovských práv biologických rodičů otci bez trvalého bydliště.
„To byl jediný problém na celé adopci. Celý víkend jsem ji připravovala na to, že se bude muset ještě na čas do Klokánku vrátit, a ona mi v neděli s pláčem říkala, že chce být s mámou a tátou doma už napořád... S žádnou další byrokracií a nefunkčním tlacháním jsme se naštěstí nesetkali,“ říká Miloslava.
Kdo Péťu dnes potká, nepozná její minulost. Pusu nezavře, chodí do přípravného ročníku do školy, na angličtinu, na klavír, na rytmiku... „O jejích biologických rodičích s ní mluvíme. Ví, že kdyby nebyli, nikdy by se tak šikovná holčička nenarodila,“ dodává maminka.
