Milan Dvořák: Radomír Šimůnek mu zabil manželku! Existoval důkaz, že řídil opilý!

Milan Dvořák tvrdí, že policie měla důkaz o tom, že Šimůnek měl v krvi více než 2,05 promile. (Aha! – Petr Novotný, Pavel Miškovský, ara)

15. srpna 2010 • 12:00

Nehodu, kterou 19. listopadu 1992 u Cerhovic zavinil nejlepší český cyklokrosař Radomír Šimůnek (†48), přežil kromě tehdy třináctiletého Tomáše Müllera, s nímž jsme vám přinesli rozhovor už v pátek, také Milan Dvořák (58). Jeho žena Alena (†39) na místě zemřela společně s rodiči Tomáše. Milan zůstal sám s dospívajícím synem a dcerou. Stále žije v bytě, kde kdysi bydlel s manželkou, dodnes v něm nic nezměnil. Teprve před dvěma lety si našel novou partnerku. Přesto když hovoří o své ženě a prvních Vánocích po nehodě, zalesknou se mu oči. Radomír Šimůnek však není jediný člověk, který ho tehdy zklamal.

Přinesla vám smrt pana Šimůnka úlevu?

„Já osobně z toho nemám ani radost, ani potěšení, ani smutek. Pro mě to skončilo před 18 lety tím, že nám způsobil obrovskou bolest. Tenkrát, přestože jsem ho předtím uznával jako vynikajícího sportovce, jsem k němu najednou cítil odpor za to, že se k tomu nedokázal postavit jako chlap, že nechal jednat svý právníky, že se s námi vůbec nehodlal setkat. Všude zvedal ruce a naznačoval – odstrčte mě od nich, nebudu se k tomu vyjadřovat.“

Radomír Šimůnek

Nikdy vás tedy nekontaktoval?

„Ne. Jen po určité době přišla za mnou jeho manželka. Byla z toho smutná a snažila se ho obhájit. Říkala: »On nemůže jinak, má kolem sebe tři právníky, spoustu tisku, televizi, je to reprezentant, musí mluvit tak, jak chtějí oni«.“

Přijal jste takovou omluvu?

„I kdyby se stalo cokoliv, měl najít v sobě tolik síly a slušnosti a přijít nám říct sám, proč se to tak stalo. Kolem té nehody byla spousta nejasností. Já vím bezpečně, že pod vlivem alkoholu jel.“

Proč jste si tak jistý?

„Vyšetřovali to tehdy berounští policisté, se kterými jsem u policie začínal. Vyhledali mě v hořovické nemocnici. Přišli za mnou s tím, abych si schoval protokol o odběru krve. Říkali: »Má tam 2,05 promile, nám to brzy seberou«, což se skutečně stalo.“

Kde je ten dokument teď?

„Dal jsem ho tehdy své advokátce, ale pak se prý ztratil. Nikdo neví, kde...“

Vy jste se nikdy nesnažil vyhledat pana Šimůnka?

„Ne. Ani bych nevěděl, co mu říkat. Vím, že by mi stejně tak jako Tomášovi nedal žádnou odpověď.“

Jak se vám podařilo čelní náraz s vozem, který jel proti vám rychlostí 156 km/h, přežít?

„Děti si přály mít hifi věž, tak jsme jim ji v Německu koupili k Vánocům. Ta věž zabalená v polystyrenové bedně se nikam nevešla, a tak jsem ji držel jako spolujezdec vedle Franty (František Müller tehdy řídil – pozn. red.) na klíně. Asi mi zachránila život. Při tom nárazu mi posloužila jako airbag.“

Co se tehdy na místě nehody dělo? Prý vás tam lidé okrádali.

„Byli tam zloději. Manželce utrhali náušnice z uší tak, že měla roztržené lalůčky, sebrali jí prstýnky, vzali spoustu věcí.“

Jak jste se dozvěděl o tom, že vaše žena je mrtvá?

„Když jsem se v autě probral a vylezl ven rozbitým okýnkem, první, na koho jsem narazil, byla moje žena. Poznal jsem ji podle bundy. Sklonil jsem se k ní a začal jsem jí dávat masáž srdce a umělé dýchání z úst do úst. Někdo mě při tom kopnul kolenem do zadku a říká: »Vyser se na ni, ta je dávno mrtvá«. Já jsem se otočil a říkám: »Takhle se mnou nemluvte, to je moje žena, co se tady stalo?«. Pak jsem slyšel, jak zase někdo říká: »Hele, on je asi taky z toho auta« a přes kalhoty jsem cítil, jak mi píchli do zadku injekci. Pak už jsem se probudil v hořovické nemocnici.“

Na tu prý také nevzpomínáte rád.

„Ležel jsem tam od čtvrtka do neděle, vůbec nic se mnou nedělali, přestože jsem měl rozlámanou čelist, zlomenou ruku, nohu. Nemohl jsem mluvit, chodit. Měl jsem hrozný bolesti, když jsem chtěl prášek, tak mi sestřička řekla: »My nejsme tak bohatá nemocnice, abychom mohli kdekomu dávat utišující léky«. Pak mi asi něco přece jen dali do kapačky, protože jsem usnul.“

Kdo vám nakonec pomohl?

„Když mi konečně vyndali kapačku, doskákal jsem na jedné noze k telefonu a zavolal jsem známému, který byl tehdy zástupce primáře na chirurgii ve vojenské nemocnici ve Střešovicích. Poslal pro mě sanitku a převezli mě do Prahy. Tam mě druhý den okamžitě operovali a pusu mi sdrátovali.“

Před udělením milosti panu Šimůnkovi vás s dětmi, Tomášem Müllerem a jeho dědečkem přijal prezident Václav Havel. Vzpomínáte na to?

„Dostali jsme pozvání od prezidentské kanceláře. Přijal nás nejdříve kancléř Ivan Medek. To byl člověk med a máslo, rozplýval se, sliboval, dala byste mu pětikorunu, mluvil jako kniha. Pak přišel prezident. Nabídl mi cigaretu a hned si také zapálil. Dětem na jejich oficiální pozvánky namaloval to svoje srdíčko a podepsal se tam. Chvíli mluvil o tom, jak udělá všechno pro to, abychom to neměli tak těžký. Tehdy řekl: »Kdykoliv budete něco potřebovat, obraťte se na naši kancelář, budeme se snažit vám vyhovět«. Během deseti patnácti minut nás Medek vyprovodil ven. V duchu jsem si říkal, zaplať pánbůh, že mám tu taškařici za sebou a že je asi nikdy potřebovat nebudu.“

Využil jste někdy prezidentovu nabídku?

„Jednou jsem to udělal a strašně dlouho jsem toho litoval. Syn vždycky toužil být učitelem dějepisu a zeměpisu. Když odmaturoval, udělal přijímací zkoušky na výbornou, ale jak to bývá, pro velký počet uchazečů nebyl přijat. Tenkrát jsem si vzpomněl na Havlova slova. Dovolil jsem si tam zavolat. Nejdřív mě nechtěli vůbec spojit. Pak mě spojili s Ivanem Medkem a s paní, která tenkrát u našeho přijetí také byla. Řekli: »To není možné, pan prezident nemůže něco takovýho slibovat, to jste si vymyslel, to by mohl říct každý«. Rozčílilo mě to, řekl jsem: »Zapomeňte, že jsem vás volal, už po vás nikdy nic nebudu chtít«. Tím to pro mě skončilo.“

Takže jste v tom zůstal sám?

„To ne. Moc mi pomohli hlavně mí dva bratři s manželkami. Hlavně prvních pět měsíců, než jsem se zotavil, zabezpečili chod mojí rodiny. Nejstarší bratr si vzal děti k sobě.“

A co vaše děti, jak se se smrtí mámy vyrovnaly?

„Martin vystudoval gymnázium, Gábina zdravotní školu. Tehdy jí bylo necelých šestnáct let, byla v prváku a mámu plně zastoupila ve všech domácích pracích. Oba mají rodiny a žijí v jižních Čechách, odkud jejich máma pocházela. Mám dvě krásné vnučky a dva vnuky.“

Co se tehdy stalo?

Šimůnek s rodinou jel 19. listopadu poblíž obce Cerhovice na Berounsku a při riskantním předjížděcím manévru smetl škodovku ve které zahynuli tři lidé. Se zlomenýma nohama Šimůnka převezli do nemocnice na Bulovce. Policie prý nevěděla, kde Šimůnek je, tak mu nemohli odebrat vzorek krve. Nikdy tedy nebylo dokázáno, že před jízdou pil. I tak ale měl jít do vězení na 18 měsíců. Po čtyřech měsících mu udělil prezident Havel milost.