Denis (6): Bojím se, že už nebudu běhat

Denisi, už přes týden jsi v nemocnici, jak se cítíš?

Denis: „Je to dobré.“ (jeho smutné oči ale prozrazují něco jiného)

Tatínek: „Denis je bojovník, veselá kopa,“ říká hrdě.

Bolesti máš?

Denis: „Ne, noha mě vůbec nebolí.“

Tatínek: „Minimálně ještě měsíc bude v nemocnici. Začátek školního roku určitě nestihne. Čeká ho spousta převazů, které absolvuje v narkóze. Jsme tu s ním, hrajeme si, koukáme na pohádky. Snažíme se ho trošku rozptýlit.“

Pane Gajdoši, zavzpomínejte prosím na ten hrozný den...

Denis: Dívá se do zdi...

Tatínek: „Já už si to přesně nevybavuji. Slyšel jsem kovovou ránu a pláč syna. Přiběhl jsem k němu a sahal mu na nožičku v domnění, že tam má zaklíněnou jen botu. Nešla vytáhnout a syn brečel bolestí. Stále jsem si myslel, že je to nějaký tah, který uchopil botu. Díval jsem se po těch tlačítkách STOP, ale schody už v tu chvíli stály.“

Takže Denis byl při vědomí?

Tatínek: „Ano, bolest to musela být obrovská. Trvalo to zhruba půl hodiny, než ho hasiči vyprostili a ocitl se v sanitce. Plakal a člověk mu nemohl pomoci. Na záznamu je vidět, že v době výstupu nedělal na eskalátoru žádné hlouposti, ale normálně zvedal nožičku.“

Myslíte, že ho eskalátory do budoucna psychicky poznamenaly?

Tatínek: „Určitě. Už mi hlásil, že na ně nikdy nevstoupí. Že když bude muset metrem, tak jedině po normálních schodech.“

Jak často za synem chodíte?

Tatínek: „Přicházím každý den v šest hodin, když se probouzí, a jsem tu až do večera, než usne. Teď máme v Praze i dědu s babičkou a tetu. A z Moravy přijede jeho maminka, na kterou se moc těší. Víte, my nežijeme společně. Pečuje ještě o naše půldruhého roku staré dítě v Moravském Berouně, takže to pro ni není časově snadné. Na rozdíl ode mě, žijícího v Praze...“

Uvědomuje si Denis, že přišel o tři prsty na noze?

Tatínek: „Ví to. Říkal jsem mu to a se sestřičkami jsme se mu to snažili podat tak, že ho to v životě moc neovlivní. Ale všichni víme, jak to je. Hlavně je to na celý život. Také se sportem, kde se běhá, bude mít zřejmě konec...“

Denisi, je pro tebe sport důležitý?

Denis: „To ano, doma pořád lítám venku...“

Tatínek: „Denis má v Moravském Berouně spoustu kamarádů, hrají různé sportovní hry. Bohužel, teď už to nebude jako dřív.“

Denisi, tatínek za tebou chodí, přesto se určitě těšíš domů.

Denis: „To ano. Ale sestřičky jsou tu na mě hodné.“ (na chlapcově tváři se poprvé objeví náznak úsměvu)

Tatínek: „Samozřejmě se ptá, kdy bude zase zdravý, kdy půjde do školy... Naštěstí veškerý personál na plastické chirurgii – sestřičky i lékaři – je příjemný a perfektní.“

Denisi, napsal ti i pan prezident, máš radost?

Denis: „Ano, táta mi dopis přečetl...“

Tatínek: „V pátek kolem poledne přišel pán v obleku. Říkal jsem si, že se Dopravní podniky konečně probudily. Byl to ale pán z prezidentské kanceláře, předal nám osobní dopis od pana prezidenta. Denis z toho měl velkou radost a hned volal mamince a dědovi.“

Osobní dopis zaslal malému pacientovi i prezident republiky Václav Klaus.

Chcete říct, že od úrazu se nikdo z vedení DP neozval?

Tatínek: „Nikdo. Vůbec s námi nekomunikují. Nikdo se ani nezeptal, jak se synovi daří. Vyšetřovací zprávu jsme také neměli k dispozici. Připadá mi to jako – vyšetřování skončilo, zapomeňte!“

Dopravní podniky vinu odmítají, vy máte opačný názor. Budete to řešit soudní cestou?

Tatínek: „Ano, podali jsme trestní oznámení. Čekal jsem, že se k tomu vedení Dopravních podniků postaví čelem a že se alespoň na to video podíváme společně. Jenže oni dělají mrtvého brouka. Je to pro mě obrovským zklamáním.“

Takže jste přesvědčen, že vinu nese dopravní podnik?

Tatínek: „Určitě. Syn měl boty bez tkaniček. Mezi zuby a schody musela být příliš velká mezera. Za normálních okolností tam přece neprostrčíte ani list papíru. To video je jasný důkaz. Podle mého názoru šlo o jasnou technickou závadu. Těsně předtím, než jsme vystoupili z eskalátoru, se ozvala rána a schod jakoby podklesl. Nemohl jsem nic dělat. Když jsem viděl syna, cítil jsem strašnou bezmoc. Do smrti na ten pohled nezapomenu...“

Právník jen kroutí hlavou

Záběry z bezpečnostní kamery

Technický stav eskalátorů byl podle zástupců pražského dopravního podniku v pořádku. Příčinu nehody spatřují v nevhodném chování chlapce, v pobíhání po jezdicích schodech. Právní zástupce rodiny Gaidošových Robert Pelikán se pozastavuje například na tím, jak mohl normálně fungující eskalátor způsobit tak závažnou nehodu. „A pokud to skutečně může udělat normálně fungující eskalátor, je to mnohem horší, než kdyby byl poškozený. Čekali bychom něco jiného, než že dopravní podnik řekne, že si za to chlapec může sám,“ uvedl Pelikán.