Malá brněnská rarita: Pozor, pod Špiberkem běhají koně!
3 fotografie
Pan Oskar Sněhota (59) nejstarší je osminásobným mistrem republiky v orbě s koňmi. Osmkrát vyhrál mezi kočími prestižní Soutěž o ruchadlo bratranců Veverkových a je i mistrem Evropy z roku 2008 v trojboji s prací s koňským spřežením. U koní se našel i jeho syn Oskar Sněhota (34) mladší, se kterým se starají také o městskou zeleň v samotném srdci Brna, kde vzbuzují zaslouženou pozornost.
A aby toho nebylo málo, posadil Oskar Sněhota nejst. poprvé na koně nedávno i svého ročního vnuka. Taky Oskara. Všichni pobývají v Žarošicích na jihu Moravy. „Koně jsem měl rád a s velkým zájmem je pozoroval už jako dvouletý. Koně měli tenkrát v JZD a poznal jsem už z dálky, kdo na jakém jede. Nevím, kde se to ve mně vzalo, protože můj táta byl automechanik. Jen děda z maminčiny strany, obchodník, mi říkal, že ze mě bude jednou koňák,“ vzpomíná na své dětství Oskar Sněhota nejstarší.
První kobylka z JZD
Po základní škole vystudoval zemědělskou školu se zaměřením na rostlinnou výrobu. Práce ho bavila, ale po koních pořád pokukoval a záviděl těm, kteří je měli. Nakonec zapracovala náhoda a jednoho si také pořídil. „Bylo to na konci roku 1989, kdy byla k mání dvouletá kobylka Silva. Agronom byl můj kamarád, tak mi ji nechal za 15 tisíc korun. Později agronoma z JZD vyhodili a kobylku chtěli zpátky. Tak jsem ji schoval ke kamarádovi do Klobouček.“ Dělal mrtvého brouka, že je už pryč. Kobylka stejně nic neuměla, ale chtěl s ní pracovat v poli na záhumencích. „Jenže jsem z toho hned vyrostl. S jedním koněm se taková práce dělat nedá. Nevydržela celý den a práce bylo hodně. Utavil bych ji. Tak jsem si k ní půjčil starou kobylu, měla v lese odpracovaných jedenáct let. A byla pro mladšího koně takovou učitelkou,“ pokračuje ve vyprávění Oskar Sněhota nejstarší.
Rok trvá, než si zvyknou
Naučit koně hospodařit prý ale není jen tak. Záleží na genech i na tom, jak to má v hlavě srovnané. „Běžně to trvá asi rok, protože se ze začátku koně spíše motají na místě. Takřka každý kůň se takové práci nakonec naučí, ale někdy to trvá, než zvládne povely. A taky aby nekopal, nekousal, do dřeva neskákal, aby člověk neměl strach se k němu ohnout. Někteří bývají totiž hodně agresivní,“ doplňuje tatínka Oskar mladší.
Úrazů bývá dost
Záleží i na těžkém terénu, ve kterém se kůň pohybuje. Na hmotě dřeva, se kterým zvíře pracuje, na vzdálenosti, kterou má zdolat. To vše je fyzicky náročné i pro kočího. „Člověk získá časem zkušenosti. Ale i tak dojde domů po čtyřech hodinách a má toho dost. Taková práce je navíc hodně nebezpečná a člověk si na to musí dávat pořád pozor. Stačí málo a už se válí i s koněm někde po svahu. Úrazů bývá hodně. Kočí se musí pořádně rozhlédnout, kudy půjde, kde může nějaká kláda spadnout. I tak člověka občas něco překvapí. A nemusí jít jen o zledovatělý terén,“ upozorňuje mladý Sněhota.
Málem přišel o nohu
Takovou zkušenost získal před patnácti lety jeho otec. To když mu kláda málem utrhla nohu. „Napružila se, což jsem zpozoroval až v poslední chvíli. Než jsem si uvědomil, co se může stát, vylítla proti mně. Nadskočil jsem, ovšem trefila mě. Odlítl jsem, utrhlo mi to nohu v koleni. Nebožtík doktor Paša mi ji v úrazovce dával do pořádku. Hned jsem šel na sál. Kdyby tam nebyl, kdo ví, jak bych dopadl,“ přiznává Sněhota nejstarší. Nebezpečí skýtá hlavně skalnatý terén, stahování stromů, kdy se může utrhnout suchá větev nebo v zimě, když se klády tahají z kopce. Záleží potom na zkušenostech kočího.
Celý článek neleznete v tištěné podobě Nedělního Aha! (7. 4. 2024)
3 fotografie
