Vzpomínky válečné veteránky Ivy Valdmanové: Zvěrstva v bývalé Jugoslávii
4 fotografie
Prožila zvěrstva v bývalé Jugoslávii a pomáhala na mírové misi v Iráku. Příběh veteránky Ivy Valdmanové (68) vyvolává vzpomínku na ty, kteří si prošli peklem. Právě dnes, 105 let od konce první světové války, kdy si připomínáme Den válečných veteránů. Všech, kteří prošli krvavými boji.
Narodila se 17. července 1955 v Ústí nad Labem. Nedlouho poté se rodina přestěhovala za lepším živobytím do Ostravy, kde její tatínek získal byt a pozici horníka na šachtě Rudý říjen. Prvním životním šokem byla pro Ivu okupace Československa v srpnu 1968. „Křižovaly nás vlaky se sovětskými vojáky. Byli opravdu v hrozném stavu, hladoví, špinaví. Tehdy poprvé jsem viděla lidi zjevně trpící nedostatkem,“ vzpomínala nedávno pro Paměť národa. Poté vystudovala technickou a zemědělskou školu v Novém Jičíně a na následujících přibližně 22 let nastoupila do armády.
Po vojenském výcviku pracovala jako řídící armádního létání v Mošnově, kde působila do pádu komunismu v listopadu 1989. S manželem vychovávala tři děti a v letech 1994 – 1995 působila jako mezinárodní pozorovatel UNPROFOR v Jugoslávii, kde zuřila válka (1990 – 2001). Po čase byla převelena do města Knin, kde zrovna vypukla chorvatská operace Bouře namířená proti tamním Srbům. „Ve čtyři ráno mě probudila obrovská detonace. Shodilo mě to z postele. Byly slyšet křik, pláč, volání o pomoc. Hořelo,“ vybavovala si první bezprostřední válečnou zkušenost. Po odchodu z armády roku 1997 v Ostravě provozovala masérnu. V roce 2005 získala status válečného veterána.
Ohledávala mrtvoly
Když boje v Kninu ustaly, najezdil pozorovatelský tým Valdmanové stovky kilometrů od Kninu po Plitvice až k Šibeniku. Jejich úkol spočíval v zajišťování lékařské pomoci a potravin pro přeživší. „Je hrozné najít znásilněnou ženu, mladého muže střeleného do týla, člověka s podřezaným hrdlem, mrtvá zvířata uškrcená ve stájích. Ohledávali jsme mrtvé a zapisovali, z jakého důvodu asi zemřeli,“ popsala veteránka.
Smrt číhala všude
Často se přihodilo, že ustupující vojáci v Jugoslávii kladli na místech, odkud odcházeli, pasti. Nezřídka se tak stávalo, že vše vyletělo do povětří. „Granáty byly v posteli, v troubě, pod prahem. Než jsme někam vstoupili, házeli jsme tam kameny a klacky, abychom případné nástrahy aktivovali,“ dodala.
4 fotografie
