Senegalský primář z plicního sanatoria: Pozor na ženský, varovali mě
3 fotografie
Tak i královské město Jevíčko má svého Mirečka z »básnických« komedií Dušana Kleina. Charismatický primář pavilonu pneumologie zdejšího odborného léčebného ústavu MUDr. Mamadou Dia (63) přicestoval do Československa ze Senegalu. Potkáváme se nejen ve vztahu lékař vs. novinář! Především jsem tu pacient po těžkém covidu a on jako pomoc shůry a kapacita mě má dostat zpět do kondice.
Už na jazykové škole v Mariánských Lázních ho prý varovali před českými ženami. To aby ho neodváděly od studia, a také že se rády vdávají... I tohle mi vyprávěl a krásně se u toho smál. l A je třeba také uvést, že ve vyhlášeném sanatoriu rehabilituji po covidu s těžkým průběhem, kdy jsem se na dlouhé dny ocitl v umělém spánku, ani nevím jak. Musel jsem se znovu učit chodit, dýchat bez přístroje, psát na počítači, ostřit zrak, jíst lžící a vzpomínat si na okamžiky před onemocněním.
Ale o tom později na stránkách Nedělního Aha! Mamadou Dia pochází ze senegalské vesnice Goudiry, nedaleko hranic s Mali, vzdálené zhruba 600 km od hlavního města Dakaru. Vychovával ho tatínek, který chtěl, aby se šel jako každý muslimský syn učit koránu. Mamadou se však v šesti letech rozhodl potají jinak. „V domě s námi žili ještě i moji bratranci, kteří navštěvovali běžnou školu. Měli také učebnice s pěknými fotkami, takže i proto jsem zvolil jinou cestu, než chtěl můj otec,“ vzpomíná na dětská léta Mamadou Dia.
Poslyšte, takové vaše tajemství ale nemohlo vydržet věčnost.
„Nějakou dobu mi to procházelo. Před otcem jsem totiž sešity ze školy pečlivě schovával. Nakonec ale pravda vyšla stejně najevo. Sešity jsem jednou ukrýt zapomněl. Táta mi však školu nezakázal, prý je to moje rozhodnutí.“
Jak vypadá život na senegalském venkově?
„Zásadní je tam solidarita. Lidé si navzájem pomáhají. Chovali jsme krávy, takže si je mohli sousedi podojit třeba výměnou za arašídy, které pěstovali. Hodně Senegalců odešlo v minulosti do ciziny. Mnoho rodin tak má někoho, kdo žije ve Francii, Španělsku, v Itálii nebo Americe. Ti svoje příbuzné v Senegalu pravidelně finančně podporují, aby si mohli dovolit koupit i třeba něco více, než jen vypěstují.“
Takové rodiny mohou mluvit o štěstí...
„Je to milé, protože od státu nelze s nějakou větší podporou počítat. Lidé si mnohem víc pomáhají sami navzájem. Jako děti jsme byli užiteční při práci na polích, při chovu dobytka. Hráli jsme divadlo a na ulici fotbal. O prázdninách jsme při studiu na střední škole učili u nás doma ve vesnici ty, kteří do školy třeba nikdy nechodili. Pořádali jsme besedy, abychom lidem otevřeli oči a dozvěděli se tak i ostatní něco zajímavého ze života.“
Jak jste to měl se školou?
„U nás se vyučuje podle francouzského systému. Na základní školu se dochází od šesti let. Střední jsou v Senegalu dva druhy. Přijímačky na lyceum se dělají buď ve dvanácti letech žáka, a pokud je přijat, potom studuje do maturity dalších sedm roků. Nebo odchází ve čtrnácti na střední školu, tedy čtyřletý středoškolský obor ukončený diplomem, po kterém může pokračovat v lyceu a udělat si maturitu či jít na odbornou školu lesní, zemědělskou, zdravotní a další.“
A to jste šel vy.
„Většina takových absolventů, což se týkalo i mě, potom pokračuje ve vysokoškolském studiu. Protože jsme měli s kamarády dobrou partu, přemluvili mě, abych s nimi šel studovat ekonomii. Přitom jsem chtěl původně na přírodovědu, biologii.“
Časem jste ale studium ekonomie vyměnil za medicínu. Proč?
„K medicíně mě přivedla nemoc mého bratrance, který ležel na ARO. Operovali ho a byl v kómatu. Když jsem ho viděl, napadlo mě – sakra, kdybys dělal doktora, možná bys mu pomohl!“
Jak jste se dostal k možnosti studovat medicínu v tehdejším Československu?
„Byl jsem ve správný čas na správném místě. Potkal jsem se jednou v Senegalu s neznámým mužem a jen tak jsme se dali do řeči. Zajímal se o to, co dělám. Řekl jsem mu, že studuji ekonomii, ale nebaví mě to. Taky jsem se mu zmínil o bratranci a že mu nemohu pomoci. Zeptal se mě, zda chci dělat medicínu, prý by nebyl problém studovat v socialistické zemi, a ještě bych dostal stipendium. Tak jsem za ním později zašel a žádost o studium podal. Jako zahraniční absolventi jsme nemuseli dělat ani přijímací zkoušky.“
Co bylo dál?
„Doma mě jednou čekal dopis, ať se zastavím na úřadu, kde jsem přihlášku na vysokou školu podával. Tam v úřadu byl muž, kterého jsem tehdy potkal a studium mi nabídl.“
Československo pro Vás ale musela být naprosto cizí země...
„Kdepak. Věděl jsem o vaší zemi už před odletem ze Senegalu hodně. Třeba i to, co se v Československu odehrávalo v roce 1968 ve spojitosti s Alexandrem Dubčekem nebo o Pražském jaru. A to hlavně z francouzského rozhlasu, který se u nás hodně poslouchal. V Senegalu jsou všichni politici. (smích) Všichni diskutujeme hlavně o politice. A ten, kdo přijde diskutovat a nemá dostatek informací, tak je za kreténa.“
Proč jste neodjel studovat do Francie, ke které má Senegal i historicky přece jen blíž?
„Bylo mi čtyřiadvacet a stipendium se už v tomto věku ve Francii absolventům nedávalo. Navíc bez známosti se tam dostat prakticky nedalo. I když samozřejmě jako pro francouzsky mluvícího obyvatele Senegalu by bylo nejlepší studovat ve Francii, francouzské části Belgie, Švýcarsku nebo v kanadském Quebeku.“
Měli jste jako zahraniční studenti v komunistickém Československu nějaké podmínky, za kterých bylo potřeba studium dokončit?
„Nesměl jsem ročník opakovat. Jinak by stipendium bylo zrušeno. Podmínkou ani nebylo, že bych se po dokončení studia musel vrátit do Senegalu a své si tam odpracovat.“
Jak vás přivítalo Československo?
„V Praze na letišti nás zahraničních studentů přistálo více 11. září 1983, tedy přesně 18 let před útokem na dvojčata. Čekal nás československý zástupce, který uměl i francouzsky. Jak jsem řekl, bylo mi čtyřiadvacet, takže jsem nebyl ze všeho tak vyjukaný. Navíc jsem byl celý život skautem a takového člověka máloco překvapí. I proto jsem chtěl, aby obě dcery do skauta taky chodily.“
Celý článek naleznete v tištěné podobě Nedělního Aha! (27. 2. 2022)
3 fotografie
