4 let od konce 2. světové války: Marie Fiantová (94) byla nuceně nasazená
Za tmy je naložili do vagonů, které stovky Čechů odvezly do německé továrny. Marii Fiantové (tehdy 20) byla přidělena práce v kuchyni, kde se vařilo pro dělníky. Pracovala tam 12 hodin denně 10 měsíců.
Marie Fiantová (94) je již jedna z mála, která se může podělit o vzpomínky z druhé světové války. „Museli jsme jít pracovat do Říše. Bylo 2. února 1944, když jsme v Hradišti nastoupili za tmy do vagonů. Ocitla jsem se v Marklisse, což je dnes Lešna na území Polska,“ popisuje seniorka.
12 hodin denně
Po lékařské prohlídce byli nuceně nasazení rozděleni. „Jedni dělali v továrně na součástky do letadel. Já dostala dřeváky, zástěru a skončila v kuchyni. Dělali jsme 12 hodin, denní nebo noční směnu. Vařili jsme hustý eintopf pro dělníky z továrny,“ říká Marie Fiantová. Maminka jí do lágru psala, jen ať to tam vydrží a neutíká. „Ty, co chytili, vrátili zpět nebo skončili v koncentráku. Kamarádce po útěku vytloukli všechny zuby. Jiřina Šopková utekla, ale až do konce války se schovávala u komína na půdě,“ říká Marie.
Mířil na ni
Stačilo málo a nucené nasazení nepřežila. „Byly jsme s kamarádkou na procházce a prošly jsme okolo sloupu s nápisem Zákaz vstupu. V rokli tam trčel ze země komín z červených cihel a z něj šel hustý modrý kouř a velice zapáchal. Najednou proti nám vyběhl gestapák a řval ‚Co tu děláte, jste špionky!‘ a mířil na nás zbraní,“ vzpomíná. Musely slíbit, že nikde neřeknou, co viděly. „V tu dobu se tam ztráceli lidé. Co když je tam pálili nebo zkoušeli nějaké nové látky? Dodnes nevím, co se tam dělo,“ dodává.
Kamarádka zemřela na tyfus
Marie vzpomíná na Kristýnku Lepkovou z Brna, která pracovala na stejném místě. „Měla jsem noční, když zemřela na tyfus. Dali ji do dvojité rakve a musela se rychle pochovat. Na »pohřbu« byli jen dva zajatci, bachařka z lágru a já. Chlapi vykopali hrob na louce a trávu pak tak urovnali, že nebylo patrné, kde místo je,“ kroutila hlavou. Když přijeli rodiče děvčete, hrob už nenašli.
V lágru byla zima
Když bylo léto, nuceně nasazení spávali v Marklisse v sále hospody. V zimě v lágrech po osmi lidech. „Byla tam veliká zima. Spávala jsem v kabátě. I proto, abych mohla rychle utíkat do lesa, když se bombardovalo,“ poznamenala žena, která žije již sedmý rok v Domově důchodců v Buchlovicích.
