Držitelka »designérského Oscara« Anna Marešová (38): Má tmavomodrá tramvaj
Čas od času ji můžete vidět v pražských ulicích. Brázdí je s noblesou, její zářivě modrý lak prosvítí i ta nejšedivější zákoutí metropole. Seznamte se! Tohle je T3 Coupé, jediná tramvaj, v níž vám průvodčí ochotně natočí vychlazenou dvanáctku a která vám bude během cesty příjemně čechrat vlasy. Jak náročná byla cesta této elegantní dámy z dílny na koleje? Kam designéři chodí pro zajímavé nápady a jak vůbec Češi v dnešní době vnímají užité umění? I o tom jsme si povídali s autorkou návrhu vyhlídkové tramvaje Annou Marešovou (38).
Jaký je to pocit, vidět Prahou projíždět vlastní tramvaj?
„Hrozně zvláštní. Mně to vlastně napoprvé vůbec nedocházelo, protože jsem do dílen chodila dost často a byla jsem prakticky u všech fází výrobního procesu. Ale když jsem tramvaj poprvé viděla vjíždět na okruh, tak jsem byla dojatá. Přišlo mi, že úplně svítí! A teď, s odstupem času, si pohled na ni užívám snad ještě víc.“
Je něco, co byste na ní po více než roce udělala jinak?
„Možná jen nějaký detaily. Ale jsem přesvědčená, že ty zásadní věci jsou tam správně.“ Měla jste – co se návrhu týče – volnou ruku, nebo jste se musela držet nějakého konkrétnějšího zadání? „Dopravní podnik chtěl vyhlídkovou tramvaj, která by vycházela z oblíbeného modelu T3 a kterou budou mít lidi stejně rádi jako mazačku. Což pro mě vlastně bylo skvělý zadání, protože já jsem ráda omezená aspoň nějakými mantinely. Díky tomu se dostanu do určitého rámce, ze kterého pak vycházím.“
A z jakého rámce jste vycházela v tomto případě?
„Řekla bych, že jsem se snažila ze starých typů tramvají vytáhnout ty prvky, který mě na nich nejvíc baví, a zkombinovala je s moderními technologiemi. Chtěla jsem, aby tramvaj byla pohodlná, aby se v ní člověk cítil fajn. A to se snad povedlo.“
Ten nápad přišel hned?
„Samozřejmě jsem nad tím chvíli přemýšlela. Ale fáze prvotních impulzů a nápadů je z celého procesu vždycky nejkratší a nejhezčí. Já tvrdím, že je to jako partnerský vztah: člověk se bláznivě zamiluje, ale to trvá jenom krátce. Pak přichází další fáze, kdy už je potřeba do procesu vložit hodně energie, zase se musíte postavit nohama na zem a třeba i řešit nějaký problémy.“
Jaké problémy jste řešila s T3 Coupé?
„Bylo toho víc. Třeba bar byl v prvním návrhu hned u dveří. Jenže by se tam v celé plánované podobě nevešel. To mi bylo nejdřív fakt líto, ale teď jsem za to ráda. Místo, kde je teď, je pro něj mnohem lepší. (smích) Pak mi taky dalo zabrat přesvědčit konstruktéry, aby něco udělali přesně tak, jak jsem chtěla. Bojovala jsem například za schody s radii. Technici je nechtěli, že prý to nepůjde vyrobit. Naštěstí jsem ale v Drážďanech viděla tramvaj, která je taky měla. Tak jsem si je vyfotila, ukázala konstruktérům a dokopala je k tomu, abychom to samé měli i na »coupátku« (čti kupátku – pozn. red.).“ (smích)
»Coupátko«, to je roztomilá přezdívka...
„Takhle tramvaji začali říkat právě technici z dopravního podniku – naše »coupátko«. Což bylo skvělý, protože to pro mě byla známka toho, že si ten projekt lidi oblíbili a rádi se na něm podílejí.“
A vy osobně máte nějaký bližší vztah k tramvajím? Protože co vím, tak už jste jednu navrhovala v rámci své bakalářské práce...
„Já jsem se narodila v Praze, vyrůstala jsem tu, takže tramvaje jsou pro mě součást každodenního života. Ráda s nimi jezdím, přijde mi, že zrovna »té trojky« k městu fakt sednou. Ale baví mě pozorovat i jiný dopravní prostředky v dalších městech, třeba doubledeckery (dvoupatrové červené autobusy – pozn. red.) v Londýně. A vždycky se hrozně těším, když mají představit nový typ nějakého vozu. Většinou je moc povedený.“
Co tedy říkáte na ty nejnovější pražské tramvajové vozy, Škody T14?
„Právě, že ty mě hrozně zklamaly. Pamatuju si, že jsem na tu tramvaj tehdy čekala na I. P. Pavlova. Když přijela, tak se mi vůbec nelíbila. Jela jsem zrovna do školy a horlivě jsem to popisovala svému profesorovi. A on mi povídá: No tak navrhni svoji tramvaj, v rámci bakalářky. Tak jsem to udělala.“ (smích)
A co se vám na nich nelíbí?
„Mně to prostě přijde do pražských ulic moc mohutný. Jasně, je to nízkopodlažní, tak to musí splňovat určitý parametry... Ale já bych si třeba víc pohrála s barevnými kombinacemi, materiály, ergonomií... Někdy stačí udělat jen malou změnu, a už to v celku působí úplně jinak.“
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Nedělního AHA!.
