Madlenka a její sebevraždy II - Pohřeb
Uběhl rok a Madlenka si našla muže, sympaťáka, který měl jedinou vadu, a to, že byl umělec. Jeho munumentální sochy ze železného šrotu rezavěly v několika evropských městech a jeho luxusní térénní auto bylo v jednom kuse nabourané, protože ho řídil opilý. V přestávkách mezi tvůrčími erupcemi přestával mluvit, vztávat z postele a pokoušel se sám sebe spláchnout do záchoda
Uběhl rok a Madlenka si našla muže, sympaťáka, který měl jedinou vadu, a to, že byl umělec. Jeho munumentální sochy ze železného šrotu rezavěly v několika evropských městech a jeho luxusní térénní auto bylo v jednom kuse nabourané, protože ho řídil opilý. V přestávkách mezi tvůrčími erupcemi přestával mluvit, vztávat z postele a pokoušel se sám sebe spláchnout do záchoda. Dny, během nichž nedostal žádný velkolepý nápad, považoval za promarněné a zbytečné. Bloudil po lesích, hlasitě plakal a promýšlel, jak bezbolestně splynout s vesmírem.
Madlenka ho ale bezvýhradně milovala. Jeho plačtivé období snášela trpělivě a s pocitem lehkého studu: připadalo jí, že pozoruje sama sebe, jak blázní s oprátkou po parcích a jak si v ledovém rvbíčku hraje na ponorku. Ale radši o tom moc nepřemýšlela.
Až jednou, když si vyrazli k přátelům na zahradní slavnost, došlo ke zlomu. Po trávníku se potácelo několik desítek výstředních bytostí, zahleděných do sebe, kolovaly jointy a hlubokomyslné postřehy typu "zhmotnění neměnného."
Madlenka se začala brzy nudit. Přisedla si k zadumanému děvčeti s moderně načesanými copánky, kterému bylo kolem padesáti, a společně mlčely nad plamenem masivní svíčky. A společně také dopily láhev tequily, která pod svíčkou stála. Večírek se pozvolna rozpadl. Nakonec na zahradě zůstala jen skupinka mladých umělců, kteří svou již tak bujnou představivost rozpálili kokainem. A možná i něčím dalším.
Když našli Madlenku, na jejíž křehký metabolismus tequila zapůsobila jako celkové anestetikum, takže byla ztuhlá a nehybná, považovali ji za mrtvou. Ani se nepokoušeli o nějaké oživování. Přešlapovali kolem ní a hihňali se, až jeden z nich navrhl, aby zemřelou zakopali u plotu. Že to je slušnost.
Popadli Madlenku za nohy a ruce, a přenesli ji do nejvyšší části zahrady. Dali se do práce: za půl hodiny vykopali mělký hrob, do kterého se už Madlenka vešla. Posypali její tělo sedmikráskami, zazpívali píseň Na staré Mohelně je parta záložáků, protože si na žádnou jinou nemohli vzpomenout (Sex je náš jim připadala nevhodná) a začaly na Madlenku vršit zeminu.
Mazlavá sprška jílu, která dopadla na její kočičí víčka Madlenku probudila. Vyletěla z hrobu jako čertík. Umělci s lopatami a krumpáči jen zírali. Pak si na plochém kameni, který měl původně sloužit jako Madlenčin náhrobek, nasypali další lajničky. Madlenka seděla ve svém hrobě a pozorovala, jak bílé krystalky mizí v nosních dírkách amatérských hrobníků.
Bylo jí špatně a v hlavě jí šplouchal líh. A napadla jí geniální myšlenka: jestli takhle vypadá smrt, tak s ní nemá smyl pospíchat. Vždyť je to stejný chaos, jako život!
foto: ara
