NA VLASTNÍ KŮŽI: Rostlinná strava je chutná a zdravá, říká redaktorka Aha! pro ženy, vegetariánka Michaela Hudecká: "Zvířata mám ráda, a proto je nejím!"
Jsem poměrně mladá vegetariánka, a to ani ne tak věkem, jako spíše stravovacími návyky. Když jsem zjistila, v jakých otřesných podmínkách hospodářská zvířata žijí nebo spíš přežívají, přišlo mi přirozené přestat je jíst. »Masoužroutský« jídelníček mi ani trochu nechybí, ale naopak mě mrzí, že jsem si s vegetariánstvím nezačala už mnohem dřív.
Ještě před rokem a půl jsem byla »masožrout«. Nijak zvlášť jsem sice maso nevyhledávala, ale brala jsem ho jako běžnou součást jídelníčku. Něco, co by se asi mělo občas sníst, protože je to »přeci přirozené«. A hlavně proto, že mě společnost od malička učila, jak je z hlediska výživy pro člověka důležité. Pak jsem na internetu narazila na záznam přednášky Garyho Yourofského, vegana a aktivisty za osvobození zvířat, která mi otevřela oči.
Moje prozření
Yourofský mluvil o tom, jaké zlo je páchané na hospodářských zvířatech a velkochovy přirovnával ke koncentračním táborům. Ze začátku jsem nechápala a jeho řeč mi připadala místy přehnaná až radikální. To se změnilo, když posluchačům pustil videa z běžných velkochovů, v tomto záznamu nahrazené záběry z českého prostředí. Ani jsem je neviděla celé, ale to co jsem ještě »snesla«, mi stačilo k tomu, abych se zařekla, že už maso ze zvířete do úst nevezmu. Nikdy předtím jsem neviděla, jakým způsobem někdo na jatkách usmrtí krávu a jak následně s jejím tělem manipuluje, jak je nakládáno s dojnicemi nebo jak jsou jen pár dní staří kohoutci zaživa zlikvidováni v drtiči, protože jsou pro masný průmysl neperspektivní.
Tohle, že je 21. století?
Asi jsem chtěla věřit tomu, že je o zvíře během jeho života postaráno a pak je rychle a bezbolestně usmrceno. A také mi došlo, jaký jsem pokrytec. Vždycky jsem si myslela, že když se starám o psa nebo kočku, tak mi na zvířatech záleží, ale nikdy jsem neřešila, co, respektive kdo, končí v mém hamburgeru. A byť to mnozí neradi slyší, většina hospodářských zvířat na světě živoří v přeplněných halách, pod umělým světlem, na betonových podlahách a ve svých výkalech. A k tomu všemu jsou mnohdy vystaveny surovému zacházení od člověka, který v nich raději vidí pouhou věc, než aby si musel přiznat, že ti živí tvorové mají také emoce, jako jsou radost či strach. Praktiky v živočišné výrobě mají často k nějaké přirozenosti daleko. Stačí si »zagooglit«…
Vitaminy a to další
Maso ze zvířat jsem přestala jíst ze dne na den, postupně jsem vyřadila vejce a skoro všechny mléčné produkty – zůstala jsem jen u občasné konzumace sýra, na který také brzy dojde J. Nedělalo mi to žádné problémy a v mém současném jídelníčku mi, co se týče chuti, absolutně nic nechybí. Možná je to i díky tomu, že zvířecí maso pro mě vždycky bývalo na talíři spíš tím vedlejším. Ostatně, moje sestra odmítla konzumovat zvířata už ve čtyřech letech a nikdo s ní nehnul, takže se u nás běžně vařilo i bezmasé jídlo, jsem na něj zvyklá a hlavně mi chutná.
Poměrně dost si o vegetariánské a veganské stravě čtu, takže vím, že téměř všechny, pro tělo důležité látky, včetně tolik diskutovaných bílkovin a železa, je možné spolehlivě získat i z rostlinných zdrojů. Jediný problém může být s vitaminem B12, který by se měl při čistě veganské nebo převážně veganské stravě raději doplňovat suplementy. Tento vitamin, který je nezbytný pro správnou krvetvorbu a fungování nervového systému, totiž produkují pouze bakterie žijící v trávicí soustavě živočichů nebo v půdě (u člověka se také tvoří, a to ve střevech, ale tělo ho neumí vstřebat) – a právě odtud se dostává do těl zvířat a následně do jejich masa a mléka. V průmyslových zemích se však tento vitamin běžně podává zvířatům uměle, z čehož logicky vyplývá, že ve většině živočišných výrobků je tak jako tak syntetický.
Vidím jen pozitiva
Co se týká mého jídelníčku za poslední rok a půl, musím zkonstatovat, že jsem nikdy před tím nejedla tak pestře, chutně a bezpochyby i zdravě. Vegetariánská a veganská kuchyně je totiž plná úžasných lahodných variant, pro kterou není »masoužroustký« jídelníček žádnou konkurencí. Dvě nevýhody jsem ovšem při vynechání většiny živočišných produktů z jídelníčku přece jen zaznamenala. Dost se hlídám, abych nehubla, a musím jíst častěji a větší porce, než jsem byla zvyklá. Když třeba někdy nestihám oběd, hned mi ukazuje váha o nějaké to další kilo míň, a to i přesto, že si to vynahradím bohatou večeří. Přestaly mi také chutnat třeba běžné čokolády, úplně mi stačí sladké ovoce. A když mě někdy honí mlsná, nejvíc si pochutnám na chalvě nebo »pravé« hořké čokoládě. Ale to je vlastně spíš výhoda, ne?
