Pusto nejen v bytě aneb syndrom prázdného hnízda...
Zhruba dvacet let jsme zvyklí mít své děti po našem boku a jejich každodenní blízkost je pro nás určitou samozřejmostí. Jednoho dne však přijde čas, kdy dospějí a odcházejí si zařídit život po svém, což je velkým milníkem nejen pro ně. Rodiče se musejí přetransformovat z rolí pečovatele, zaměřit se čistě na svůj partnerský vztah a dopřát sobě i svým ratolestem dostatek prostoru. To s sebou může navíc přinést také směs různých, ne vždy příjemných pocitů, se kterými bývá mnohdy obtížné se vyrovnat. Jak se s touto etapou vyrovnat a ustát ji jako rodič i pár?
O co jde
Syndrom prázdného hnízda není diagnózou, nejde o žádnou poruchu, která by se dala určit podle jasně daných tabulek. Jde o termín popisující soubor možných negativních pocitů, které někteří rodiče zažívají ve chvíli, kdy jejich děti opouští svůj primární domov. „Nejedná se o patologii, ale některé symptomy se mohou prohlubovat a působit značné obtíže. Je třeba si uvědomit, že vliv na to, jak budou odchod dětí z domova jednotlivé rodiny prožívat, je značně individuální a ovlivněné kulturou, nebo sociálním očekáváním. Odchod dětí patří do přirozeného vývoje člověka a znamená životní přechod jak pro rodiče, tak pro děti. V určitém smyslu se jedná o ztrátu a zásah do identity jednotlivých členů rodiny,“ vysvětluje Mgr. Barbora Pipášová, psychoterapeutka působící na online psychoterapeutické platformě Hedepy. Samozřejmě, že syndrom prázdného hnízda se nemusí objevit vůbec, pocit dočasného smutku a ztráty jsou navíc zcela v pořádku. Pokud však negativní prožitky přetrvávají, nebo se stupňují, například do intenzivní podrážděnosti či hněvu, a mají výrazný dopad na každodenní fungování, měl by člověk zvážit návštěvu odborníka. V některých případech může dokonce syndrom prázdného hnízda vyvolat nespavost, úzkosti nebo deprese. „Vliv má také to, jaké dětství rodiče prožili sami a jakou citovou vazbu měli ke svým rodičům. S tím také souvisí i některé rysy osobnosti rodičů, například souvislost mezi závislostními rysy osobnosti u rodičů a příznaky syndromu prázdného hnízda může být poměrně významná. Závislostní rysy osobnosti zahrnují tendenci být příliš závislí na druhých pro emocionální podporu, potvrzení a péči,“ pokračuje psychoterapeutka.
Nejen mámy jsou v ohrožení
Odloučení od dětí obecně hůře snášejí ženy, nicméně není neobvyklé, že kvůli němu strádají i muži. U matek se syndrom prázdného hnízda často projevuje pocitem smutku, ztráty a úzkosti. Můžou mít dojem, že přicházejí o svou primární roli pečovatelky, což může vést k otázkám identity a sebehodnocení. Navíc právě čas odchodu dětí z domova se často shoduje s obdobím klimakteria, které je dalším životním mezníkem v životě ženy. Otcové také často prožívají smutek či trpí pocitem ztráty, může u nich propuknout krize středního věku nebo se například soustředí na kariéru či jiné zájmy, kterými chtějí vyplnit vnímanou prázdnotu.
Kdy se mít na pozoru
Zvýšená pravděpodobnost, že se syndrom prázdného hnízda rozvine, hrozí v těchto případech:
· Nadměrná potřeba uznání: Rodiče s vysokou mírou potřeby uznání od dětí mohou pociťovat zvýšený smutek a ztrátu, když jejich děti odejdou z domova, protože primární zdroj jejich emocionálního uspokojení se snižuje.
· Obavy z opuštění: Rodiče, kteří mají strach z opuštění, mohou být zvláště citliví na odchod dětí, což může vést k intenzivním prožitkům syndromu prázdného hnízda.
· Potřeba péče o někoho: Pokud rodiče získávají většinu své identity a smyslu života z role pečovatelů, mohou mít potíže s adaptací na život, kde již nemusí být denně zapojeni do péče o děti.
· Obtíže s autonomií: Rodiče s obtížemi nechat své děti jednat samostatně mohou mít tendenci udržovat nadměrnou kontrolu nebo se snažit příliš zapojit do života svých dětí, i když už nežijí doma.
Jak jim »vylétnutí« ulehčit? - Čtěte v tištěném APŽ číslo 35.
