Ljuba Krbová (66): Jsem závislá na pohybu!
Téměř po 30 letech se Ljuba Krbová (66) vrátila k roli La Mad, chůvy princezny solimánské v pohádce Lotrando a Zubejda. Tentokrát je příběh přenesen na muzikálová prkna Divadla Broadway pod taktovkou režiséra Jiřího Stracha (51), který se ve filmu zhostil role Lotranda. Herečku ale můžete opět vídat také na obrazovkách televize Nova v seriálu Ulice v roli Aničky Liškové nebo na divadelních prknech. Na své soukromí si ale vždy čas udělá. Jejím manželem je spisovatel a fotograf Ondřej Neff (79), se kterým spokojeně žijí už od roku 2008. Má dospělou dceru Annu Marii, která je advokátkou a aktivní hráčkou amerického fotbalu. Radost jí dělají také dva vnuci, Eliáš (6) a Edward (2,5). Mezi její největší koníčky patří cestování a fotografování. Jak vzpomíná Ljuba na svoji nezapomenutelnou roli? Co našla ve svém muži? A jak relaxuje?
Ljubo, bylo těžké rozhodování přijmout roli v muzikálu Lotrando a Zubejda?
„Na natáčení filmu Lotrando a Zubejda moc ráda vzpomínám. Bylo to jedno z nejhezčích natáčení, které jsem kdy zažila, zvláště pak v zemi solimánské, kdy jsme14 dní natáčeli v Bulharsku, což nás hodně stmelilo. Když se mi ozvali z Divadla Broadway s nabídkou, tak jsem se zeptala, kdo to bude režírovat. Když mi řekli, že můj pohádkový synáček Jirka Strach, tak už nebyl žádný prostor k pochybnostem.“
Lotrando a Zubejda je jedna z nejoblíbenějších pohádek u nás, vyrostly na ní už generace dětí. Čím myslíte, že si získává své diváky?
„Myslím, že velkou zásluhu na tom má Karel Smyczek, který dal dohromady optimální tým, Jan Malíř, který stál tenkrát za kamerou a udělal krásné obrázky. A pak, marná sláva, písničky Svěráka Uhlíře, to je něco, co se nedá zapomenout. I my se v zákulisí pokaždé smějeme, že nám každá písnička zůstane v hlavě a všichni si ji stále broukáme. Musím se přiznat, že pro mě bylo ze začátku nezvyklé hrát v muzikálovém představení, protože já hraju většinou v komorních věcech, a teď je najednou tolik lidí kolem. Ale když se všichni odvážou, je to úžasná společná energie, která každého strhne. Je to moc fajn.“
Vedle hraní v muzikálu jste se vrátila i zpátky do Ulice, od které jste si dala na čas pauzu…
„Ano, dala jsem si tu jednu sezonu takový relax a moc mi to pomohlo. A zjistila jsem, že se mi po Ulici stýská, tedy po lidech, kteří k ní patří. Ať už jsou to lidé ze štábu, produkce nebo kolegové herci. Ale jsem zase zpátky a jedu naplno.“ (směje se)
Šetří vás trochu ve scénáři? Pamatuji, že jste si před pauzou prošla náročnými scénami…
„Je to fajn. My tam teď máme chráněnou dílnu, což je od scenáristů podle mě moc dobrý nápad. Je mezi námi spousta lidí s handicapem a je skvělé, že upozorňujeme na to, jak se snaží zapojit do normálního života a být soběstační, případně si vydělat nějaké peníze, i když to třeba pro ně není úplně lehké. Beru to jako užitečný motiv. Já jsem teď taková paní vedoucí a je to hezky klidnější, pokud vím, v dohledné době Aničku žádná velká drama nečekají.“ (usmívá se)
Kdykoliv s vámi, Ljubo, mluvím, vyzařuje z vás tolik energie a optimismu. Jak toho člověk dosáhne?
„Myslím, že je to o pohybu. A já jsem na něm závislá. Kolegyně se mi v divadle v šatně trochu smějí, protože já mám první půlku v Lotrandovi, že si odtancuju obraz v Solimánii, a pak mám skoro hodinu volno, než jdu zase na jeviště. Tak si občas svléknu kostým a jdu si zacvičit. (rozesměje se) Najdu si vzadu malý koutek a mám takovou svoji sestavu, kterou cvičím. Dodá mi to energii. K tomu moc ráda chodím, takže i když do konce února nemám jediný volný den, pohyb je pro mě jako živá voda. A navíc pak si díky tomu můžu dovolit i zhřešit nějakým dortíkem nebo jinou dobrotou.“ (usmívá se)
Pomáhají vám ještě i jiné věci?
„Když začal boom obličejové jógy, myslela jsem si, že je to zase nějaká hurá akce. Pak jsem si ale řekla, když jóga funguje na tělo, tak na obličej musí fungovat taky. Tak to zkouším. Kolegyně se mě ptala, kdy to dělám, a já jí odpověděla: Když třeba jedu autem na plac. (rozesměje se) Za tím volantem můžete obličej cvičit. Jednou na křižovatce se mi stalo, že na mě udiveně koukal řidič ve vedlejším autě, tak jsem se jako usmála a omluvila se. (směje se) Ale začala jsem si kupovat i různé olejíčky a občas obličeji dopřeji doma i malou masáž. A abych se vrátila ještě k té energii a pozitivnímu vnímání, myslím, že je všechno o pravidelnosti. Nemusí se tělu nebo obličeji věnovat hodiny, stačí pár minut, ale denně. Pak to funguje.“
Pojďme se ještě zastavit u vašich koníčků, což bylo cestování a fotografování. Trvá to stále?
„Ano, stále. O Vánocích jsem byla zase v Indii.“ (usmívá se)
Vyrážíte na cesty sama, nebo s vaším mužem? Nejen to čtěte v tištěném APŽ číslo 9.
