Veronika Žilková (63) - Kvůli rodině přichází o kšefty!
Již léta patří mezi uznávané herečky. Diváci si Veroniku Žilkovou (63) oblíbili i v seriálu ZOO, kde hraje uklizečku. Jenže jen málokdo ví, že kvůli rodinným problémům jí začalo práce ubývat. Dramatické chvíle, které prožívá její dcera Agáta Hanychová (39) s otcem její dcery Rozárky (1,5) Jaromírem Soukupem (55), poznamenaly i samotnou herečku. Mnohem víc jí však profesně ublížilo manželství s Martinem Stropnickým (67). To ji z obsazení v divadle škrtali jedna radost!
Vyškrtli ji
V době, kdy byla Veronika Žilková provdaná za politika Martina Stropnického, role nepřicházely. „To, že byl politikem za ANO, mi bralo role nejvíc. Věděla jsem, že mě různě škrtají z obsazení. Ale tak to prostě v životě je. Nejde vyhovět všem. Takže jsem za každou práci ráda,“ svěřila herečka. A nejen, že neměla tolik práce v jednu dobu, ale nedostala za ni ani zaplaceno. „Než jsem odjížděla do Izraele za tehdy manželem, v Paláci kultury jsem hrála v muzikálu Tři oříšky pro Popelku zlou macechu. Za tuhle práci mi ovšem nikdy nezaplatili. Ale nejenom mě, nikomu. Producent nás všechny okradl,“ prozradila. Svému bývalému muži obětovala kariéru, protože byla pryč celých pět let, včetně období covidu. Jenže to, že ji neobsazovali, trvalo ještě mnohem déle. „Byla jsem škrtaná z některých projektů. Troufám si říct, že jsem manželství věnovala dohromady deset let svého profesního života,“ přiznala smutně. Ví, že ji prostě z některých rolí především v divadle jednoduše vyřadili, a to dodnes nemůže zcela zapomenout, když by ráda. Natočila předtím přes pět set filmových a televizních rolí a hrála v hromadě divadelních představení. To všechno bylo najednou pryč. A herečka se změnila na něco, čím ani nechtěla být. „Hlídala jsem se, abych se nezasmála hlasitěji. Zakázala jsem si divadlo a zakázala jsem si stýskání po umění, po veselosti, divokosti, spontánnosti a snažila jsem si vnutit, že mě stejně moje práce nebavila,“ přiznala otevřeně. Po čtrnácti letech však přišel konec manželství se Stropnickým a herečku to bolelo o to více, že musela tolik obětovat. Přišla o role, které by obohatily její život a které by jí udělaly šťastnou. Čas se ale už vrátit zpátky nedá.
Konec s přetvářkou
Když se pak rozešla a nakonec i rozvedla se Stropnickým, znovu naběhla do viru hraní. Dostala se opět do světa, kde se cítí blažená. „V politickém prostředí jsem trpěla a musela schovávat svoje já. Mám pocit, že jsem ukončila období přetvářky, a nadšené jsou i moje děti. Ty měly radost, že se moje manželství rozpadlo a říkaly mi: Konečně je tady zase naše máma, a ne služka pana Stropnického,“ svěřila herečka, která se nyní o to víc bojí, že znovu kvůli dramatickému dění kolem její dcery Agáty o ni přestane být zájem. Její rodina je sice pro ni na prvním místě, ale vydělávat na složenky se musí. Navíc, herečka se pustila do složité rekonstrukce baráku, což také něco stojí. Herectví je nejistá práce, a buď o vás zájem je, anebo si ani neškrtnete. Proto měla Žilková jako dítě zcela jiný sen. Chtěla být lékařkou. „Na střední škole jsem chodila o prázdninách pomáhat jako pomocný personál do Ústavu sociální péče. Odjakživa jsem léčila celou rodinu a dodnes, než jedu na pohotovost, zalovím nejdřív ve svém kouzelném šuplíku. Agáta mi volá pořád, nebo mi posílá fotky vyrážek svých dětí, abych jí pomohla,“ prozradila Žilková. Není však na to sama. Něco konzultuje i se svojí kamarádkou, lékařkou. Ale s tolika dětmi, co vychovala, si už docela, co se týče pupínků, umí poradit i sama. Na svých dětech přesně poznala, kdy je jim opravdu špatně, anebo nechtějí do školy jen proto, že psaly písemku. Kdyby se jí její dětské přání vyplnilo, nyní by zřejmě Žilková byla už někde v Africe nebo v Jižní Americe. Toužila totiž pracovat jako misionářka a jako lékařka odjet do ciziny. Ale to všechno odvál už čas. „Byl to můj životní sen a dodnes při myšlence na něj cítím lítost, že se mi nesplnil,“ přiznala. Ze všeho nejvíc si nyní Veronika přeje, aby už byly problémy kolem rodiny zažehnány. A také touží po tom, aby, když se vrátí do svého domu, mohla v klidu odpočívat, a ne bydlet na stavbě a poslouchat dělníky. „Postupuje to pomalu. Mnohem pomaleji, než jsem čekala. Ale co se dá dělat. Co je pozitivní, že už mám některé věci vybalené a nemám je naskládané v kufru,“ snaží se radovat Žilková. Přece jen, s optimistickou povahou se problémy a překážky zdolávají snáz.
Celý článek čtěte v tištěném APŽ číslo 44.
