Ivana Andrlová (63): Vnučka mě nutí k neuvěřitelným výkonům!
O její roli tajemnice Vlasty Hanuškové se v Ulici začalo mluvit těsně před startem jubilejní 20. sezony, kterou tento seriál slaví. Do té doby herečku Ivanu Andrlovou (63) vytěžovalo spíš jen divadlo. Pamatovat si ji ale hodně můžeme ještě z doby, kdy hrála v pohádkách princezny. Teď je ale spokojená. Má práci v televizi i divadle, jen toho volna jí moc nezbývá. A přitom by moc dobře věděla, jak s ním okamžitě naložit. Kromě toho, že velmi ráda vaří, je totiž milující babičkou vnučky Rozárky (6), kterou se stala díky dceři Michaele (34). Tu má z manželství s hercem Ivanem Vyskočilem (78). Proč před lety Ivana náhle omdlela? Jaké koníčky ještě má? A k čemu ji vnučka přivedla?
V seriálu Ulice, kam jste aktuálně naskočila, hrajete tajemnici Vlastu, která mimo jiné ráda peče. Přiznejte, jakou kuchyni máte nejraději vy sama?
„Jsem člověk, který na tohle neumí odpovědět. Nejen, co se týká jídla a kuchyně, ale třeba i když se mě zeptáte na barvu. Já vařím a oblékám se podle nálady. Jak se ráno probudím, podle toho se obléknu a podle toho sobě nebo někomu jinému uvařím. Myslím, že když je chuť, jsem schopná zrealizovat všechno.“
Jste gurmánka, která si vozí domů z cest koření a jiné ingredience?
„Koření mám moc ráda, to si kupuju, a když je možnost, něco ochutnat, tak také na místě ráda ochutnám. Mám ale také zkušenost, že když jsem si pak něco přivezla domů, tak to už tak nechutnalo. V té atmosféře prázdnin, moře a slunce smysly fungují jinak.“
Zmínila jste ale, že často připravujete pro přátele setkání, vaříte, hostíte je…
„Mám ráda, když se sejdeme a často k tomu využívám i fondue, kdy můžeme sedět společně u stolu a povídat si. Je to lepší, než když trávíte celé dopoledne v kuchyni a pak jim to jídlo naservírujete, oni ho za pět minut snědí a zůstane vám celá hora nádobí a ještě si toho ani moc neřeknete. Takhle si to pěkně vychutnáme a dá se u toho docela dlouho sedět. Na druhou stranu já nejsem zase tak úplně společenský člověk. Mezi lidmi se pohybuju v práci a doma mám pak docela ráda, když za sebou můžu zavřít dveře a mám klid.“
Vaření je koníček, ke kterému jste dospěla v průběhu let, nebo vás drží už dlouho?
„Já jsem k němu dospěla poměrně v pozdním věku. (směje se) Jako dítě jsem byla naopak takzvaně nežravé dítě, které nejedlo vůbec nic. Dodnes vlastně nevím, z čeho jsem vyrostla, protože jsem opravdu nejedla nic. Ve svých dvaceti letech jsem pak omdlela ve škole u piana, zjistila jsem, že jsem tři dny nejedla, takže k vaření jsem opravdu neměla vůbec žádný vztah. Doma jsem samozřejmě vařila normálně. Ale až někdy po čtyřicítce mě to začalo hodně bavit a začala jsem se tím víc zabývat. Nejsem žádný odborník, ale myslím, že kamarádi ke mně chodí na jídlo rádi. Tak je asi dobré.“ (směje se)
Ani sladké jste nejedla?
„Ne. Jídlo mě strašně obtěžovalo, nebavilo mě jíst. Nebylo nic, co bych snědla. K jídlu jsem neměla žádný vztah. Jako dítě jsem si přála mít tablety, které mají třeba kosmonauti, jak vždycky spolknou tu tabletu a jsou najedení.“ (směje se)
Od té doby se vše změnilo, dnes i troufáte i na dorty. To začalo současně s vařením?
„V podstatě ano, to mě začalo bavit hned nějak záhy. Nemůžu říct, že jsem nějaká profesionální cukrářka, ale baví mě to a jsou věci, které si troufám říct, že umím.“ (usmívá se)
Recepty si vymýšlíte sama?
„Ty jsem si vždycky někde našla a vařila podle nich, teď si je i sama třeba různě pozměním. Jak jsem dřív byla taky hodně hubená, tak to se taky vařením a pečením změnilo.“ (rozesměje se)
Co ráda vaříte?
„Dneska už vařím trochu jiný repertoár, protože vařím pro vnučku, která výjimečně v naší rodině ráda papá. (směje se) To je první dítě v rodině, které prostě jí, takže všichni se na ni koukáme a máme radost.“
A asi je to pro vás i velká motivace, viďte…
„To ano, zase jiná, protože samozřejmě vaříme jiná jídla, ale je to hrozně příjemné, když dítě řekne: Babi, uvař mi tohle. To samozřejmě jdete a uvaříte to. (směje se) Ale mě nikdy neobtěžovalo, že musím vařit. Ale až postupně se mi z toho stal koníček. Těším se na to a hodně si u toho odpočinu. A taky se mi líbí, že na rozdíl od našeho povolání, kdy neexistuje v podstatě žádné měřítko, jestli jste něco zahrála dobře nebo špatně, se u jídla, jestli je dobré nebo špatné, hned pozná. Takhle jsem třeba dřív šila a věděla jsem, že to bude buď hezký a bude se to dát nosit, nebo to pokazím a k nošení to nebude. Potřebovala jsem jakousi realizaci, která má jasné měřítko, a to si myslím, že u vaření existuje.“
Jste tedy navíc ještě manuálně zručná? Nejen to se dozvíte v tištěném APŽ číslo 40.
