Rudolf Hrušínský (77): Koníčků mám víc než času!
V seriálu Ulice hraje od jeho počátků a postava Vlastimila Peška je pořád oblíbená, i když se objevuje už jen občas. Pro jeho představitele Rudolfa Hrušínského (77) je však pořád jeho srdcovkou. Mimo televizi ho vytěžuje také divadlo, k tomu má celou řadu koníčků. Vedle rybaření, ke kterému ho jako kluka přivedl jeho táta, je to hlavně cestování a malování. Věřil herec v úspěch Ulice, když před dvaceti lety začínal? Jaký kout světa mu učaroval? A proč rybaří čím dál míň?
Rudolfe, vzpomenete ještě na začátky Ulice?
„Jistě, já to vidím jako dneska, když mi režisér Dušan Klein volal do auta a nabízel mi roli v seriálu Ulice. Říkal: Rudolfe, bude to takovej nerudnej, nas…. dědek. A je to docela dobře napsaný. Já jsem říkal: S tebou dělám vždycky rád. Ale je tady jeden problém, já nejsem žádnej dědek. A on: Neboj, všechno bude. A měl velkou pravdu. Už je to tady.“ (směje se)
Sliboval vám rozsah té role, na jak dlouho bude?
„O délce jsme se nebavili. Když jsem ale viděl, jaké k tomu postavili kulisy, tak jsem říkal, to bude určitě nejmíň rok nebo dva a ono je to 20 let.“
To vás tehdy asi nenapadlo…
„To mě opravdu nenapadlo. A myslím, že tomu hodně přispělo, že diváci seriál velice dobře přijali. Měl od začátku sledovanost, o které se dnešním seriálům ani nesní.“
Dovedete si představit, že byste Ulici už nenatáčel? Nebo už jste chtěl třeba skončit?
„Já už jsem v tom věku, kdy spíš couvám do důchodu a objevuju se tam čím dál tím míň. Ale kdyby se Ulice už nevysílala, tak myslím, že by byla spousta diváků zklamaných. Když s těmi lidmi mluvím, říkají, že třeba o prázdninách, kdy Ulice neběží, se na ni pak strašně těší a nemůžou se dočkat, až zase vypukne.“
Vy sám se podíváte na nějaké díly?
„Jak mám čím dál tím víc volna, tak se na to podívám velice rád.
Kdy jste se vlastně začal poprvé zajímat o herectví?
„Hodně brzo a vlastně na nic jiného než na hraní ani nebyl čas. Chodil jsem hodně do divadla s tátou a bavilo mě to.“
Dál vám váš otec nějakou radu, kterou se při herectví nebo i v životě řídíte?
„Asi si na žádnou nevzpomenu. Myslím, že mi táta ani neradil a ani mě moc z hraní nikdy neodrazoval.“
Tatínek vás také přivedl k rybaření…
„Chodil jsem s ním jako úplně malý kluk a dělal takové ty malé pomocné rybářské práce… To bylo moje dětství.“
Chodil jste s ním rád, nebo to byla nejdřív povinnost?
„Chodil jsem opravdu rád, bavilo mě to. Když jsem chytil svoji první rybu, tak jsem byl nadšený, a to mi vlastně předurčilo zábavu na celý život.“
Co vám vlastně to rybaření dává? Klid?
„To si každý myslí, že na rybách je klid, ale když vám ryby neberou, tak jsou to takové nervy… (směje se) Když třeba sousedovi berou a vám ne a chytáte na mouchu stejně jako on, to se o klidu opravdu nedá mluvit.“
Vzpomenete na nějaký svůj extra úlovek?
„Je jich spousta. Byl jsem desetkrát na rybách v Mongolsku, což je země pro rybáře zaslíbená, a tam jsem vytáhl svoji největší hlavatku. V Mongolsku se jí říká tajmen. Měl 134 cm a byl to úžasný zážitek. Také mám velikánské ryby ze Španělska, kde jsou obrovští sumci. Největšího mám dva metry osmnáct, ten už byl skoro těžší a silnější než já. Od té doby se sumcům vyhýbám, protože jsem se pak asi pět hodin nemohl ohnout, když jsem ho vytáhl a pustil.“
Jíte vůbec ryby?
„Nikdy jsem je nejedl. Výjimečně se něco jedlo v Mongolsku, kde jsme neměli nic jiného.“
Ale připravit je umíte, kdyby na to přišlo?
„Umím, ale že bych byl nějaký kuchař, který se těší na to, až bude vařit, tak to asi ne.“
Prý už teď na ryby ale moc nechodíte…
„Chodím čím dál míň. Je to mimo jiné i kvůli práce, protože hraju v Divadle Bez zábradlí a také u Václava Hanzlíčka v Agentuře Harlekýn, takže mám hodně představení...“
Máte ještě i jiné koníčky? Nejen to se dočtete v tištěném APŽ číslo 39.
