Módní návrhářka Jitka Klett (49) - Ve škole mě posílali převléknout!
Její jméno není v módní branži neznámé. Jitka Klett (49) jako návrhářka uspěla v Paříži, Miláně, Dubaji i v New Yorku. Před dvěma lety v italské Florencii za dlouholetý přínos v módním odvětví získala prestižní ocenění St. Oscar della Moda, obléká celebrity, jako jsou Dagmar Havlová, Leona Machálková nebo Zdenka Žádníková. Dnes má dva salony, jeden na Slovensku, jeden v Praze, kde trvale s rodinou žije. Už téměř dvacet let je šťastně vdaná za německého advokáta Larse Kletta. Mají dvě děti, brzo dvacetiletou Alexandru a patnáctiletého Olivera. Nedávno pokřtila svoji první knihu Oblečená životem. Jaký zážitek si Jitka nese ze základní školy? Kde našla svoji životní lásku? A co je podle ní alfa a omega úspěchu?
Jitko, odkud vlastně pocházíte?
„Já říkám, že jsem poslední Češka mluvící slovensky. (směje se) Moji rodiče jsou klasický smíšený pár – maminka Slovenka, tatínek Moravák. Narodila jsem se v Olomouci, kde jsem jako dítě do čtyř let vyrůstala, potom jsme se přestěhovali na Slovensko, kde jsem žila přes dvacet let. A nyní už jsem víc jak dvacet let v Praze, takže jsem opravdu prototyp Česko-Slovenky, z každého něco trošku cítím.“
Kdy jste zjistila, že by se váš život mohl ubírat cestou módy a návrhářství?
„Děti obvykle nějakým způsobem směřují rodiče. Já jsem ale před čtyřiceti lety byla usměrněná ne mými rodiči, ale učitelkou na základní škole. Ta ještě v období tvrdého komunismu zaregistrovala, že jsem se tak trošku bouřila danému standardu, který v módě byl. A tak jsem byla dokonce několikrát poslaná ze školy domů se převléknout, s velkým ponížením a hanbou, kvůli tomu, že jsem zkombinovala oblečení, které se v tom období kombinovat nesmělo. Takže ta moje touha, kdy jsem se doma před zrcadlem předváděla s maminčinými šaty a tančila, byla u mých rodičů braná jako hra. Nebrali to jako podnět k tomu, že by to mohla být jednou moje profese. Pak jsem ale narazila na ženu, která učila výtvarnou výchovu, měla blíž k umění a kultuře a celkově byla v tomto oboru víc vzdělaná, a ona můj potenciál vycítila. Byla tím iniciátorem toho, že mě doporučila na oděvní školu.“
Tam už jste věděla, že je to ta cesta?
„Tam asi už ano, protože jsem vyhrávala různé soutěže, což mi samozřejmě zvýšilo sebevědomí v tom, že asi nejsem úplně marná. (směje se) A brala jsem to jako motivaci dále se zlepšovat.“
Hodně jste se proslavila ve světě. Co bylo nejtěžší na cestě za úspěchem?
„Dodnes mě překvapí, když se prezentujeme v zahraničí, že se tam stále najdou obdivovatelé, kteří vidí v mojí tvorbě něco navíc, a to je asi můj největší motor. Jak to píšu ve své knize, zastupuji malou zemi v podstatě bez módní historie, a o to je to pro mě největší kompliment, když lidé z módního byznysu vidí spoustu designérů, a pak přijdou za mnou a moji tvorbu pochválí. To je pro mě velké ocenění.“
Získala jste Oscara ve světě módy, mohla jste zůstat kdekoliv ve světě, vy jste se ale rozhodla usadit se v Čechách. Tady se cítíte doma?
„Už několikrát mě napadlo, hlavně před covidem, že bychom se přestěhovali jinam, že jsme dosáhli nějakého úspěchu, ale momentálně se to otáčí zpátky. Už mi není dvacet, nepotřebuji dokazovat, že jsem plná energie. Určitě bychom byli v zahraničí komerčně úspěšnější, ale to pro mě nikdy nebylo nejdůležitější. Pro mě je daleko důležitější nechat nějaký odkaz tady. Chci, aby se lidé začali trochu víc o módu zajímat, protože to je, podobně jako umění a kultura, vizitka naší země.“
Nedávno jste pokřtila knižní prvotinu. Vydávala jste ji k nějakému speciálnímu výročí?
„Popravdě, materiály na knihu jsem dávala dohromady už asi tři roky. Vždy jsem chtěla nějakou sbírku informací a zkušeností dát dohromady, protože jsem cítila, že by to mohlo být přínosné pro další lidi, protože i já sama jsem postrádala informace, které bych si tenkrát ráda přečetla, v rámci česko-slovenské scény. A tak jsem se rozhodla, že ten odkaz dál předám.“
Na co byste v knize pozvala?
„Řekla bych, že je to opravdu skutečný příběh, to je asi to nejlákavější. Bylo by mi líto, kdyby si ženy myslely, že je to příběh jen pro ty, které móda zajímá. Snažila jsem se v knize opravdu odhalovat životní situace, které s módou nemají vůbec nic společného, ale mohou ženy obohatit, anebo připravit na různé životní situace. V mém příběhu jsem byla opravdu velmi upřímná a otevřená, nebylo cílem, abych se představila lepší nebo horší, je to opravdu napsané reálně, a proto se z mých prožitků dá hodně naučit i inspirovat.“ (usmívá se)
Během kariéry jste zvládla být také mámou, máte dvě děti. Podědily zájem o módu nebo umění vůbec?
Více čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 22.
