Naďa Konvalinková (72): Neřeším smutné zprávy ani kila navíc!
Na svět, ale i sebe se začala dívat s nadhledem. Roky se Naďa Konvalinková (72) trápila a řešila nejen sebe, ale i své okolí. Zažila velmi smutné, dokonce i tragické chvíle, které ji navždy poznamenaly. Jako malá si prošla drsným rozvodem rodičů a nebylo jí ani deset, když maminku doprovázela na pohotovost poté, co ji manžel a otec herečky zmlátil. Skončila v dětském domově, kde zažila šikanu. Ani její manželství s bohémem Oldřichem Kaiserem (68) nebylo šťastné. Nad to všechno se však dokázala povznést a udělala za krutým osudem tlustou čáru. Nepouští si zprávy a neřeší věci, které nedokáže ovlivnit. Pouští si k sobě jen to, co sama zvládne.
Rány osudu
Naďa narážela na to, že si prošla opravdu smutným obdobím. Dokázala se však s tím poprat. Začalo to u ní už v dětství. Zatímco její vrstevníci si vychutnávali bezstarostné chvíle, Naďa řešila to, co by žádné dítě nemělo zažít. A to drsný rozvod rodičů, po kterém skončila v dětském domově. Tam prožila nejhorší rok svého života. Zatímco dnes žije spokojeně sama, jako malé dítě bývala často osamocená a bála se. „Rodiče mě a moji sestru nechávaly doma samotné. Prostě maminka odešla a dlouho se nevracela domů. Vím, že jsem se bála samoty. Tátu si v tom bytě skoro vůbec nepamatuju. Ten byl s námi hodně málo,“ svěřila Konvalinková v pořadu Třináctá komnata. To nejhorší však herečku ještě jen čekalo. Její rodiče se čím dál více hádali a Naďa se i s o dva a půl roku mladší sestrou Ljubou skrývala pod peřinu, aby neslyšely křik. Jednou však otec matku zmlátil tak, že upadla do bezvědomí. „Z pokoje ji vytáhl a ona zůstala ležet na zemi. Myslela jsem si, že je mrtvá. Bylo to strašný! Já jsem ji v noci vedla na pohotovost na Karlovo náměstí,“ zavzpomínala. Peklem si prošla i v manželství s Oldřichem Kaiserem, se kterým strávila pětadvacet let. Ten se rád díval na dno skleničky a jejich vztah skončil rozvodem. Dnes je to však všechno jinak. Naďa to všechno dokázala hodit za hlavu a s exmanželem, který se oženil s písničkářkou Dášou Vokatou (69), jsou přátelé. „Někdy je možná to přátelství cennější než láska, která je mnohdy žárlivá a bolavá. Dnes je náš vztah velmi poklidný a uhlazený,“ přiznala herečka, která věří, že jakou energii vyšle kolem sebe, taková se jí vrátí. „Někde jsem se dočetla a věřím tomu, že vesmír je jako kopírka. Co tam vyšlu, to se vrací. Kdybychom odesílali víc pozitivních myšlenek tam nahoru, tak bychom rozehnali mračna a ty hrůzy by se neděly. Kolikrát jsem stonala, že mě bolí koleno. Ale když jsem přehodnotila tu myšlenku a řekla si, že je to lepší a bude to ještě lepší, tak opravdu to pomohlo,“ myslí si Konvalinková.
Tajemný vzkaz
Herečka se rozhodla změnit i pohled na sebe samotnou. Dříve řešila každé kilo a byla z toho deprimovaná a smutná. Držela drsné diety, po kterých pak nabrala ještě více. I s tímhle je však konec. Svoje zdraví už riskovat nehodlá. Uvědomila si, co je v životě důležité a podstatné. „Ještě donedávna jsem měla tu tendenci o sobě říkat, že jsem tlustá. Říkala jsem si to každý den při pohledu do zrcadla, a tím jsem tomu dávala ještě víc na frak. Jenže teď je s tím konec,“ přiznala. Čeho se však nemůže prý zbavit, je celoživotní tréma. Ta ji nikdy neopustila. „I po těch letech to tam prostě je! A čím jsem starší, tím je to horší. Už totiž vím, co všechno se může přihodit,“ přiznala. Proto má raději velká divadla, aby diváci nebyli tak blízko a ona je viděla jen z dálky v hledišti. Jenže v Činoherní klub, kde hraje, je malý a vždy při představení se jí sevře hrdlo trémou. Když se totiž zadívá do hlediště, vidí divákům do očí. „Ve větších divadlech si okruh veřejné samoty vytvořím snáz. Když vidím ty oči, tak mě to vyhazuje z role. Holt, musím se to naučit,“ přiznala. I s tímhle jejím problém jí však prý vesmír už z velké části pomohl. Zdál se jí totiž zvláštní sen, ve kterém za ní před premiérou přišla dnes už zesnulá excelentní herečka Věra Galatíková (†69). „Přišla za mnou do Činoheráku, sedla si do první řady a řekla mi: » Žádné strachy, já ti budu napovídat.« Přišlo mi to úplně jako znamení, že se nemusím ničeho bát,“ myslí si Konvalinková, která věří, že jí pozitivní pohled na život už vydrží.
Celý článek čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 41.
