Natálie Holíková (32) alias Martina z Ulice: V partnerství jsem dominantní!
Znáte ji z oblíbeného seriálu Ulice, kde hraje postavu Martiny Dubovské. Natálie Holíková (32) se však zatím stále považuje především za divadelní herečku. Její domovskou scénou je Klicperovo divadlo v Hradci Králové, kde hraje od svých 21 let. Sympatická rodačka z Ostravy se tak nenudí, práce ji ale baví. Volný čas pak vyplňuje módou, která ji baví, a také cestováním. V soukromí je šťastná po boku kolegy z branže Petra Urbana (30), kterého znáte například z pohádky Zakleté pírko. Jak Natálie svého přítele »ulovila«? Kdy se jí zhroutil svět? A o co se do budoucna snaží?
Natálko, je tady nová sezóna Ulice. Prozradíte něco málo z děje kolem vaší postavy?
„Asi můžu prozradit, že se to trošku volně přesune do osobnější roviny. Martina tím, že se vrátila z Itálie a má za sebou těžký konec vztahu, má v sobě jakýsi blok a nechce si muže připouštět k tělu. Bojí se dalšího zklamání. Ale teď kolem ní začíná kroužit Jirka Hložánek, kterého hraje Ondra Havel a se kterým Martinu dávalo okolí dohromady už předtím. Postupně k sobě najdou cestu, ale není to samozřejmě tak jednoduché. A těmi komplikacemi vlastně strávíme celý podzim.“ (rozesměje se)
Zmínila jste, že zahrát si v Ulici byla pro vás obrovská šance, protože jinak hrajete v divadle v Hradci Králové. Dojíždění asi není moc jednoduché?
„Jezdím v podstatě denně vlakem. Tam a zpátky, takže je to náročné. Nemám auto ani řidičák.“
Na řidičák ještě nebyl čas?
„To ani ne, ale já si sebe vůbec neumím představit za volantem. Mám asi 158 cm, podle mě bych musela sedět v sedačce.“ (směje se)
Jak jste se dostala k herectví?
„Odjakživa jsem chtěla být herečkou. V osmnácti jsem se po konzervatoři hlásila do Prahy na DAMU, ale tam mě nevzali a mně se úplně zhroutil svět. Jedna herečka mi tehdy řekla: Jestli máš dělat herectví, tak ho dělat budeš, ono si tě najde. A stalo se. Ale já to mám v životě všechno jako by obráceně. Moc se neumím prodávat, nemám ostré lokty, spíš tupé. (směje se) Já se lidem pracovně nenabízím, ale ona si mě ta práce potom sama najde.“
Partner si vás ale už našel, viďte?
(směje se) „Partnera mám, je to moje velká opora. Ale samozřejmě bůhví, co bude třeba za několik let, měsíců, dnů. Se mnou je to trochu těžké. Jsem na sebe hodně náročná, a to se netýká jen herectví. A taky se nepovažuju vůbec za zakřiknutého člověka. Kdo je z Ostravy, tak ví, že my Ostraváci jsme hrozně svébytní, svérázní, spontánní, upřímní a vlastně dost tvrdí lidé, my si umíme najít vlastní cestu. A v partnerství jsem vlastně dost dominantní, a tedy občas problémový člověk.“
Jak se to tedy projevuje konkrétně při seznamování s muži?
„Já se vlastně vždycky seznámím s nimi sama. Přijdu za nimi a sama si je »ulovím«. Se současným partnerem to bylo třeba příkladné. Přišla jsem za ním na jednom festivalu a řekla mu, že se mi líbí. Zjednodušeně jsem mu v podstatě nabídla, ať se mnou žije. (rozesměje se). Tak se mnou žije, protože jsem si ho vybrala.“
Neříkáte si ale někdy, že by bylo fajn být ve vztahu ta opečovávaná?
„Já jsem mým milým opečována, ale občas přemýšlím, jestli mě lze úplně zkrotit. Jsem herečka a k tomu ještě znamení Beran. (rozesměje se) Můj partner je taky Beran, dokonce narozený ve stejný den jako já, ale on je klidnější než já, já jsem až příliš temperamentní.“
Plánujete v dohledné době rodinu?
„To je teď pro mě zrovna téma, které řeším, protože skoro všechny moje kamarádky jsou buď vdané, nebo mají děti. Já bych si přála jedno dítě, ale myslím si, že na to musí přijít ten správný čas. Nelze brát ohled na okolí, co kdo doporučuje nebo říká. Jak už jsem říkala, věřím, že to, co se má stát, se stane.“
Pojďme ještě k vašim koníčkům. Co vás baví? Dozvíte se v tištěném Aha! pro ženy číslo 37.
