Marie Retková (67): Když mi o něco jde, bojuju!
Mnozí ji pamatují ještě jako oblíbenou televizní hlasatelku, kterou dělala od svých 21 let. Jiní si Marii Retkovou (67) vybaví díky moderování nejrůznějších pořadů nejen v televizi, ale i v rádiu. Vystudovaná žurnalistka je také celoživotní vášnivou sportovkyní. Od dětství hraje basketbal, miluje tenis, kolo, lyže a další sporty. Se svým manželem, lékařem Petrem má dospělou dceru Magdalenu, starší Alici vyvdala. Kromě toho je čtyřnásobnou babičkou. Volno nejraději tráví s rodinou na chalupě. Jak nyní Marie žije? Co vše ji v životě potkalo? A co ji naopak děsí?
Marie, zastavují vás lidé stále na ulici?
„Musím říct, že ano, a co mě překvapuje, tak mě poznávají po hlase. Když jdu do obchodu, pozdravím, jsem zády a slyším kolem sebe: »Jé, to je známý hlas.« To mi dělá dobře. (usmívá se) Já jsem tu práci měla opravdu ráda.“
Je pravda, že když zrušili hlasatele, plynule jste navázala na moderování různých pořadů…
„Ano, Dělala jsem Čétéčko, Barvy života a od 90. let jsem paralelně moderovala i v rádiu. Nejdřív to byl na Frekvenci 1 Dámský klub, to byly takové lifestylové věci, a v roce 1999 jsem dostala nabídku z Českého rozhlasu z Dvojky, kde vlastně s přestávkami působím dodnes.“
Jak jste se ale dostala k psaní?
„Měla jsem různé nabídky v průběhu života, kdy jsem také dělala rozhovory pro farmaceutický časopis, zahrádkářský a psala jsem i pro různé weby. Pro 1. lékařskou fakultu UK moderuji také pořad, který se jmenuje Křeslo pro Fausta. Koná se to jednou měsíčně ve Faustově domě a je to setkání vždy s nějakou známou osobností. Většinou jsou to lékaři, ale jsou zvané i osobnosti mimo lékařskou profesi. Naposledy to byl třeba Ondřej Vetchý. Já pak tyto rozhovory vydávám i knižně.“
Jak jste se vlastně dostala k psaní pro farmaceuty a lékaře?
„V plánu jsem to nikdy neměla, až do té doby, než se můj bratr přihlásil na medicínu a já se přes něj seznámila se svým manželem. Kromě toho si bratr vzal spolužačku z kruhu, takže švagrová je také lékařka, a obě naše dcery nakonec začaly studovat také medicínu. Takže já jsem doktory obklopena.“ (směje se)
Sama jste si v minulosti prošla vážnou nemocí, rakovinou děložního čípku. Mělo to na psaní z oblasti medicíny také vliv?
„Určitě. Teď se o těch nemocech mluví už víc, ale v roce 2001, kdy jsem onemocněla, se o tom ještě tolik nevědělo. A tak když je nějaká příležitost, tak kvůli prevenci o mém případu ráda promluvím, protože je to velmi důležité.“
Pomohlo vám tehdy psychicky, že máte doma lékaře?
„To ne. Samozřejmě jsme tu nemoc řešili, manžela se to také silně dotýkalo, ale snažili jsme se o tom moc nemluvit, nějak se tím dlouze nezaobírat a nenechávat se tím hlodat. Já jsem se i musela hodně šetřit, vzalo mi to síly. Ale naštěstí se vše v dobré obrátilo.“
Odjakživa jste velký sportovec, což vám asi také pomohlo, nemyslíte?
„Myslím, že je to spíš záležitost povahy, jak k tomu člověk přistoupí. Psychiku samozřejmě neobejdete. Když na vás v noci přijdou černé myšlenky, tak se jich nezbavíte. I z toho důvodu jsem brala přechodnou dobu prášky na psaní. Ale taky mi určitě pomohlo, že když mi o něco jde, tak jsem schopna bojovat a jít do toho, což může mít souvislost se sportem.“
Jak dlouho už hrajete basketbal?
„Basket hraju celý život, naopak s tenisem jsem začala až po třicítce a asi už se ho nenaučím, ale mám ho ráda. Ale teď vede hlavně kolo. Máme s mužem asi pět let elektrokola a tím, že trávíme hodně času v létě na Šumavě, jak už na chalupě, tak v Železné Rudě, kam jezdíme, tak je hodně využíváme.“
Netáhlo vás to v životě jít spíš sportovním směrem? Nejen to čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 28.