Nela Boudová (55): Začala jsem se rozmazlovat!
Od září ji budete moci vídat na obrazovkách Novy ve druhé sérii komediálního seriálu Co ste hasiči. Po otci je Nela Boudová (55) tuniského původu. Původně se jmenovala Neila Najar, na základní škole však převzala příjmení po svém otčímovi, kterého pokládá za otce. Vedle herectví, které vystudovala na pražské konzervatoři, prošla tříletým tréninkem elitních koučů Vladimíra Ekarta, který se roky věnuje koučinku, což ji maximálně naplňuje. Má dva dospělé syny Andreje a Dalibora s kreativním producentem České televize Janem Lekešem, se kterým nebyla v manželství. Třináctiletou Sašu si před sedmi lety vzala do pěstounské péče. Osmnáct let byla vegetariánkou, ráda cestuje, pořádá workshopy u nás i v cizině a život se snaží žít naplno. Soukromí si však hlídá, o vztahu s moderátorem Janem Tunou (50) mluví minimálně. Proč začala Nela s koučinkem? Co nosila v hlavě už od patnácti let? A jak nyní vlastně žije?
Nelo, prázdniny skončily. Jaké jste měla léto?
„Měla jsem moc hezké prázdniny. Byla jsem na Fuerteventuře, kam jezdím moc ráda, a pak jsem byla s maminkou na zaoceánské lodi v Norsku. Maminka bude slavit kulaté výročí, tak jsem moc ráda, že jsme spolu strávily ten čas a doporučuju to všem dcerám v mém věku s maminkami, protože to je myslím moc hezké. Stavíte každý den někde jinde, můžete toho hodně vidět a přitom máte spoustu času, kdy si můžete povídat. Je to zajímavé po všech stránkách. Srdcovou záležitostí je pro mě Festival v rumunském Banátu, kde žije česká menšina. Letos se konal 12. ročník. Byla jsem již podruhé a bylo to opět skvělé. Navíc máte ještě hezký pocit, že podporujete krajany. Kdo nezná, určitě se podívejte. Kapely, přednášky, divadla a já byla moc ráda, že jsem tam mohla mít svůj workshop “Jak tančit se svými strachy”. Honza (Tuna – pozn. redakce) podporuje Banát dlouhodobě a jsem ráda, že mi tuto mimořádnou destinaci, kde se život zastavil, ukázal.“
Rumunsko, to zní dost exoticky, to jste spala na festivalu ve stanu?
„Festival založili kluci z České lípy a mě se líbí i přesah festivalu. Místní lidé z toho, co jsem viděla, můžou žít dalšího půl roku. Zajímavá už je cesta tam. Je vypraven vlak, který z Prahy veze zhruba 1200 lidí. Je to opravdu punk. Krásné na tom je, že jsou všichni velmi hezky naladěný a cestou do Rumunska se ve vlaku zpívá. A samozřejmě se i pije. Někdo víc, někdo míň. (směje se) A v Rumunsku můžete bydlet ve stanu nebo u místních krajanů. Já bydlela s dalšími 11 v takovém malém domečku. Sprchou je sud, žádný komfort to není, ale to nikomu nevadí. A od místních si kupujete různé dobroty, vyhlášenou višňovku, čaje, med, marmelády a jiné místní výrobky. Chodíte na koncerty, zažíváte romantiků při západu slunce, nebo můžete s klubem českých turistů jít dělat značky do lesů. To mám taky moc ráda. Už se těším za rok, až zase pojedu.“
Řekněte, považujete se za dobrodruha?
„Určitě ano, já mám ráda úplně všechno. Nemusí to být jen luxusní dovolené na lodi. Mám ráda, když mohu jít za svojí komfortní zonu. Časem zjistíte, že svět je bezpečné místo a většinou lidé, kteří jsou chudí, umějí víc žít v přítomnosti. Mám ráda i Asii.“
Děti s vámi ještě jezdí?
„Někdy ano. S mladším synem také pracuju, protože on je kouč, a já jsem se také vydala touto cestou. Vystudoval stejnou školu jako já, dokonce v té škole nyní pracuje, je vedoucím učebního týmu a já s tou školou spolupracuju. Loni jsme byli například na Bali a tam právě, když jsem ten kurz připravovala a hledala místo, kde bychom kurz mohli mít a k tomu vidět i nějaké zajímavosti, jsem byla s dcerou. Letos připravuju kurz v Thajsku, a to jedu také s dcerou.“
Jak jste se, Nelo, vůbec ke koučinku dostala?
„Ještě před covidem jsem potkala skvělého kouče Vláďu Ekarta, později jsem s ním byla na kurzu na Srí Lance i se svým mladším synem a hodně mě ta práce s myslí zaujala. Viděla jsem, jak se člověk může posouvat, a tak jsem se během covidu, když bylo dost času, tomu začala věnovat a studovat to. Dnes už to pokládám za svoji druhou, ne-li první profesi.“
Pracujete se ženami, s čím ženy chtějí nejvíc pomoci? Nejen to čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 36.
