Viktorie Mertová (32) alias Belladonna: Odmalička jsem si jen četla!
Diváci ji znají jako Belladonnu ze soutěžního pořadu Na lovu. Její celé jméno je však Viktorie Theodora Mercedes Hana Jana Zuzana Mertová (32) a je dcerou zpěvačky, herečky a moderátorky Zory Jandové (64) a hudebního skladatele, klavíristy a producenta Zdeňka Merty (72). Na hereckou a hudební dráhu se však nevydala, i když si občas hraje amatérské divadlo společně se svým manželem Jiřím, s nímž má čtyřletou dceru Magdalenku. Co o sobě Viktorie ještě prozradila?
Máte neuvěřitelně dlouhé jméno. Jak jste k němu přišla?
„Myslím, že to byl nějaký kompromis. Táta chtěl Mercedes, máma mi chtěla dát jméno Theodora podle dcery Boženy Němcové. Nakonec jsem křtěná jako Viktorie Theodora Mercedes Hana Jana Zuzana. Jedno jméno je málo, tři taky, tak proč ne hned šest. Nakonec se shodli na Viktorii, ani nevím proč. Když jsme byli se školou na seznamovacím kurzu, tak tam byla soutěž o nejdelší jméno, kterou jsem samozřejmě vyhrála.“
Jaké bylo vaše dětství, nechtěli rodiče, abyste šla v jejich šlépějích?
„Že by mě směrovali násilně k umění, to ne. Chodila jsem do hudebky, hodně se u nás hrálo a zpívalo. Táta by byl možná rád, kdybych něco v jejich směru dělala, a já bych taky zpětně byla ráda, kdybych uměla hrát na klavír. U mojí mladší sestry Esterky to šlo přirozeně, protože jí to šlo a bavilo. Mě rodiče nechávali hodně dělat si, co chci.“
A co jste nejraději dělala?
„Já jsem pořád jen četla, přečetla jsem asi tisíc knih. Četla jsem už od tří let, to jsem měla v životě asi nejvíce volného času.“
Co jste četla?
„První kniha byla Pipi dlouhá punčocha. Ale měla jsem ráda také encyklopedie zvířat, rostlin, publikace o vesmíru a atlasy světa.“
Jak tedy vypadal váš zápis do první třídy?
„Ten byl vtipný. Máma říká, že jsem běžně do té doby kreslila hodně detailní obrázky. Princezny měly velké řasy a nehtíčky. U zápisu jsem ale odbytě nakreslila hlavonožce. Matně si vybavuji, že jsem nechtěla zdržovat. V první třídě mě ale hned chtěli přesunout do druhé třídy. Ale máma řekla ne, ať dítě zůstane dítětem a je tam, kam patří.“
Nenudila jste se pak ve škole?
„Nenudila jsem se. Když se ostatní učili číst, četla jsem si knížky. Nebyla jsem ale zase tak moc napřed. Neuměla jsem třeba moc psát...“
Asi jste nosila domů jen samé jedničky?
„Na základní škole ano. Ale na gymplu mi už nestačilo, co jsem si pamatovala z vyučovacích hodin.“
Nemrzí vás dnes, že jste si nezkusila hereckou školu?
„Ani ne. Já jsem na to nebyla dost dobrá. Asi bych to tehdy neřekla těmito slovy, ale zpětně si myslím, že člověk má dělat, co mu jde nejlíp. Mně jde nejlíp číst knížky, tak jsem u toho zůstala.“
Co bylo po maturitě?
„Chtěla jsem jít na přírodovědeckou fakultu. Zajímala jsem se o zoologii, speciálně o obojživelníky a plazy. Mám ale zřejmě blíž k humanitním oborům, tak jsem přirozeně tíhla k předmětům jako dějepis, zeměpis nebo základy společenských věd. Nakonec jsem vystudovala Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy, teritoriální studia a politologii. Na pokračujícím magisterském oboru jsem se věnovala ze všech možných pohledů životu v Americe.“
Proč jste si vybrala právě amerikanistiku?
„Došlo mi, že naše generace je hrozně formovaná americkou kulturou. Díváme se na seriály, které jsou prošpikované narážkami na americkou kulturu a historii, kterým moc nerozumíme. Chtěla jsem se o tom dozvědět víc. Jen s mým doktorátem to nevypadá nyní úplně růžově. Nestíhám to časově. Chybí mi například dlouhodobější pobyt v zahraničí. Nechci ale na delší dobu odjíždět od rodiny. Nakonec mi nepřijde, že je tak strašně důležité si teď doktorát udělat. Ale máma si ho taky udělala až v šedesáti letech. Tak uvidíme.“
Jedinou soutěží, které jste se zúčastnila jako soutěžící, byl AZ kvíz. Jak jste dopadla?
Nejen o tom čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 32.