Miroslav Etzler (58): Vařím s bujarou vášní!
Momentálně zažívá jedno z nejlepších období svého života. Herec Miroslav Etzler (58), kterého znáte například ze seriálů Pojišťovna štěstí či Ordinace v růžové zahradě, před časem opustil Prahu a odstěhoval se blíž přírodě. Důvod pro to měl opravdu velký. S partnerkou Helenou mají pětiletého syna Samuela, kterého si naplno užívá, dokud je ještě malý. I proto, že pro své tři, dnes už dospělé děti z předchozích manželství toho času moc neměl. Vidět ho tak dnes můžete převážně na divadle, jinak se ale věnuje výhradně rodině. Co herec prozradil o své velké vášni? Kam se rád vrací? A jak nyní vlastně žije?
S rodinou jste se přestěhoval mimo Prahu, žijete kousek od Liberce. Proč jste se rozhodl odejít?
„Řeknu to úplně kacířsky. Do Prahy jezdím strašně nerad. Když jsem studoval v Brně a posléze žil v Praze, kde jsem na začátku 90. let nastoupil do Národního divadla, užil jsem si města až dost. Je to místo pro ty, kdo mají rádi noční život, hluk, tempo. Já už teď společnost lidí moc nevyhledávám. Mně je docela fajn s těmi mými dvěma človíčky, hlavně s tímhle (ukazuje na syna Samuela – pozn. red.), pro kterého je tam u nás ráj. Helča je mladší, a tak by samozřejmě do Prahy ráda jezdila častěji kvůli věcem, které mě už dávno nebaví. Ale i tak jsme oba mimo město spokojení…“ (usmívá se)
Do Prahy jste tedy přijel výjimečně na otevření největšího kuchyňského studia XXXLutz v pražské Galerii Butovice. Prozraďte, co vy a vaření?
„Já to miluju. Jak řekl Werich, čas strávený na rybách se nezapočítává do života, já si to myslím o vaření. Pokud samozřejmě nejste profesionál, který v kuchyni tráví dvanáct třináct hodin denně… Vařím všechny možné kuchyně, čtyři druhy knedlíků, všechny možné omáčky a polévky. Mohl bych vařit od rána do večera. Pro sebe nevařím vůbec. To si koupím vietnamskou polévku s nudlemi, ale když je tam aspoň jeden strávník, tak do toho skočím s bujarou vášní.“ (směje se)
Vařit vás bavilo odjakživa?
„Vždycky jsem to miloval. Já jsem odešel velmi záhy z domu a už jako mladý kluk jsem strašně rád vařil. Musel jsem se postarat a navíc mi to přijde jako velmi kreativní práce. Pravda je, že když děláte celý život někde v hospodě hotovky – rajskou, koprovou, svíčkovou, guláš, výpečky, a vaříte tři sta padesát porcí, tak vám to může lézt za nějaký čas krkem. Sám nevím, jestli bych přežil. Ale kreativní vaření, to mám moc rád.“
Odpočinete si u toho?
„Rozhodně se u toho neunavíte. Nebo aspoň já to tak mám. Ale mě fascinuje, že jednotlivým surovinám, které na první pohled třeba nevypadají vábně, kus hovězího syrového masa, neoloupaná cibule, česnek nebo neoškrábaná mrkev, dáváte nějaký tvar a na talíři se pak objeví něco, co může působit hezky, esteticky a navíc to brutálně dobře chutná, to mě baví moc. Je to vlastně něco jako malířství nebo sochařina, ale s chutěmi.“
Vymýšlíte si recepty, nebo jedete podle daných recepisů?
„Já jsem párkrát v životě zkusil péct a nikdy mě to moc nevzalo, proto jsem se spoléhal na recept. Co se týká ale vaření, tam jsem nikdy nevařil podle receptů, a protože jsem projel řekněme dominantní část Asie, tak umím i jejich kuchyni, dokonce si umím vyrobit i koření, jako kari zelené nebo žluté…“
Nevadí vám tedy ani pálivá kuchyně?
„Nevadí mi vůbec, já ji miluju. Bohužel jsem to ale celý život tak výrazně přeháněl, že jsem si udělal docela nedobrý reflux, protože jsem jedl věci, které nikdo nebyl schopen pozřít. Takové ty běžné feferonky, ty jsem jedl jako jablka a vůbec mi to nevadilo.“
Většinou jídla bývají označena počtem papriček, jak moc pálivé to jídlo je…
„U nás. V Asii se mezi tím rozdíl nedělá a feferonky se používají vlastně jako dezinfekce, protože se tam prodává maso na ulici, sedají na něj mouchy, a když ho koupíte, tak úplně fešáčké není. Když si dáte v Asii v restauraci nebo na ulici cokoliv, tak vám k tomu dají misku, kde je plno nakrájených feferonek, hlavně proto, aby to nějakým způsobem ochránilo žaludek, a kdyby tam byly nějaké mikroorganismy, tak zřejmě ta ostrost je spálí. Také v Asii dávají do všeho koriandr, protože je to nejlepší přírodní střevní antibiotikum.“
Více čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 31.