Hana Kynychová (54) o sportu, péči o vzhled, dětech i o muži svých snů...
V dětství začala gymnastikou, zkusila atletiku, hrála volejbal, aby nakonec zakotvila u aerobiku. Jedna z našich nejznámějších cvičitelek Hanka Kynychová (54) je zkrátka sportovkyně tělem i duší. Málokdo ale možná ví, že se vyučila zahradnicí a posléze si dodělávala ještě pedagogické minimum. V soukromí vždy toužila po velké rodině. Se svým druhým manželem Jindřichem, se kterým je bezmála třicet let, má dospělého syna Filipa (23) a čtrnáctiletá dvojčata Sofii a Alexandru. Jak se dostala ke cvičení? Co prozradila o svém muži? A kdo ji v životě hodně ovlivnil?
Hanko, vy jste původně gymnastka, viďte?
„Ano, dělala jsem gymnastiku, ale pak bylo období, kdy jsem si říkala, že už mi není dost dobrá a zkusila jsem atletiku, ale ráda jsem se ke gymnastice vrátila a myslím, že je to dobrá průprava pro všechny děti, i kdyby měly dělat gymnastiku třeba jen dva tři roky. Byl by to pro ně krásný základ pro držení těla.“
Jste trojnásobnou maminkou. Vedete svoje děti odmala ke sportu?
„Jasně, obě holky jsem dala na moderní gymnastiku, kde byla výborná úroveň a ony se tam naučily spoustu věcí. Sofinka si prošla také baletem, Alexandra zůstala dlouho u gymnastiky, ale covid nás zastavil. To bylo holkám dvanáct a já jsem tenkrát vůbec neměla sílu udržovat online tréninky, nebylo to úplně jednoduché. Všichni doma jsme dělali všechno pro to, abychom zvládali školu. Holky se pak přeorientovaly na koně, takže jezdí. Tam se určitě musí projevit koordinace, kterou získaly průpravou právě v gymnastice.“
Odkud máte v sobě toho sportovního ducha, po rodičích?
„Pocházím z Kroměříže, kde toho, co dělat, moc na výběr nebylo. Můj tatínek byl celý život aktivní ve fotbale a stadion, kde trénoval, sousedil s velkou tělocvičnou. Takhle vznikla myšlenka, že budu gymnastka. (rozesměje se) Ale asi jsem byla opravdu talentovaná, protože jsem začala trénovat a brzy i závodit za TJ Slávie Kroměříž.“
A co jinak vaše dětství? Jaké bylo mimo sport?
„Bylo hezké. Já jsem nebyla úplně ten sportovec, který by měl jen školu a sportoval, ve čtrnácti jsem odcházela na internát a šla jsem se učit na zahradnici. O tom oboru tehdy rozhodli rodiče, protože tehdy se to tak prostě dělalo. Učňovský obor jsem si pak prodloužila ještě o dva roky, abych získala maturitu. A při škole jsem dělala volejbal, díky kterému jsem sjezdila celou republiku a podívala se i do zahraničí. Potom jsem ale začala v Kroměříži dělat vychovatelku volnočasových aktivit. A k tomu jsem si musela udělat pedagogické minimum, a získala tak druhou maturitu.“
Časem jste pak začala trénovat děti a do toho přišel aerobik…
„To byla přesně parketa pro mě. Začala jsem chodit na holky, které měly licenci a začaly předcvičovat v Kroměříži, uvědomila jsem si, že nechci být jen cvičenka, ale bavilo by mě také předcvičovat. Ale to mělo pak ještě dlouhý vývoj. Do Prahy jsem odcházela někdy ve třiadvaceti, kdy jsem si udělala Českou školu aerobiku Heleny Jarkovské a dostala jsem nabídku, jestli bych se nestala součástí týmu jejích lektorů. To jsem přijala. Do Kroměříže jsem se už nevrátila, dala jsem tam výpověď z práce, rozvedla se a úplně jsem změnila život. A když u nás vznikal sportovní aerobik, kde jsem mohla využít i tu gymnastiku, kterou jsem dělala, tak jsem se stala jednou z prvních závodnic sportovního aerobiku. Tam jsem se potkala s Olgou Šípkovou, Katkou Dobešovou… Byly jsme takové tři rivalky, které se mezi sebou pořád »mydlily«. Olga byla vždycky první, Katka druhá a já jsem pořád obsazovala třetí příčky, což mě hrozně štvalo.“ (směje se)
Zmínila jste rozvod. Po něm jste ale našla muže, se kterým brzo oslavíte třicet společných let. Povězte, co děláte, že vám to takhle funguje?
„My jsme si oba už jedním manželstvím dříve prošli a každý si z toho odnesl to, co jsme už s tím novým partnerem nechtěli zažít. A jak se někdy říká, že si stejně člověk vybere zase stejný protějšek, já jsem naštěstí opravdu našla ten opak, který jsem hledala. Jindřich je mojí výhrou, protože je velmi tolerantní, kdykoliv překousne moji naštvanou nebo unavenou náladu, maximálně si vyhovujeme. Myslím, že lidé si často vztah zkomplikují, že se rozvedou, aniž by třeba o něj bojovali. Samozřejmě, já mám taky rozvod za sebou a jsem ráda, že jsem odešla od člověka, který mě neměl rád, to je ale zase o něčem jiném. Dneska je ale možnost se poradit s psychologem, jak určitý problém řešit, a není třeba rovnou ten vztah rozbíjet, což je dobré zejména pro děti.“
Kde jste Jindřicha našla?
„My jsme si byli naší kamarádkou dohozeni. (směje se) Byla to taková seznamka. A Jindra si mě našel v tělocvičně. Hecnul se a šel si na mě zacvičit.“ (směje se)
Jak dlouho trvalo, než jste se dali dohromady?
„Moc ne, hned jsem si po něm sáhla.“ (rozesměje se)
Mezi vašimi dětmi je devítiletý věkový rozdíl. Po synovi se vám pak ještě zastesklo po mateřství?
„Filipa jsem si pořizovala skoro ve třiceti a pak byla spousta práce. Začala jsem s podnikáním, jezdila po republice, bylo toho hodně, ale mě ta práce bavila. Potom jsem, jak se říká, začala slyšet tikat ty biologické hodiny. Řekla jsem to manželovi, že v sobě prožívám zase ty mateřské pudy, že bych chtěla ještě další děti, ale nebylo to samozřejmě úplně jednoduché. Mně bylo skoro čtyřicet, takže jsme zvolili cestu umělého oplodnění. To se podařilo hned napoprvé, takže já jsem si sen splnila. A to, že jsem měla dvojčata, byl bonus, protože někde vnitřně jsem si to přála a podařilo se. Chtěla jsem mít tři děti, mám je a jsem za to strašně šťastná.“
A co vaše děti baví, půjde některé z nich ve vašich šlépějích? Nejen to se dočtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 37.