Ondřej Gregor Brzobohatý (38) o tátovi, muzice, deskové hře a manželství...
Za herce se Ondřej Gregor Brzobohatý (38) nikdy nepovažoval. Byť měl k této profesi díky rodičům, Radoslavu Brzobohatému (+79) a Haně Gregorové (68), vždy blízko. Jeho život zcela pohltila hudba. K té ho vedl právě táta, který si přál, aby syn hrál na housle. Ondřej však nakonec zakotvil u piana. Jeho ženou je modelka a vítězka Miss ČR a Miss World 2006 Taťána Gregor Brzobohatá (33), za svobodna Kuchařová. Nejen o svém otci a manželství se úspěšný muzikant rozpovídal v magazínu Aha! pro ženy.
Během pandemie jste vymyslel deskovou hru s názvem Jsme v tom spolu, ksakru! Jak vás to napadlo?
„Mám rád deskové hry a velice rád vyhledávám nové, ale ty jednodušší, protože u náročnějších strategických mě nebaví číst návod. Celou tu dobu jsem trpěl frustrací, že nejsem ničemu nápomocný. Kultura šla úplně bokem a daleko víc věcí bylo přednějších a důležitějších. A tak jsem nejprve loni v březnu oslovil Českou asociaci sestřiček a vymyslel jsem iniciativu Pomáháme sestřičkám. Dali jsme vše dohromady tenkrát ještě s pojištovnou Generali. Napsal jsem písničku Život, tu jsme spojili i s Českou televizí a pomohla též rádia. Vznikla kampaň na pomoc zdravotníkům a sestřičkám v první linii. Jsem šťastný, protože se vybralo přes pět milionů korun. Měl jsem dobrý pocit, že jsem mohl být něčím přínosný.“
A pak přišel nápad v podobě hry?
„ Přesně tak. Říkal jsem si, že by to už chtělo vůči pandemii koronaviru nějaký vzdor. Aby lidé vyměnili strach za vůli s tím bojovat nebo se tomu vysmát. Napadlo mě vymyslet na to deskovou hru. Ne, aby si dělala legraci z pandemie, ale kvůli pandemii. Princip hry je vlastně hodně starý a funguje na spoustě her, ale říkal jsem si: co kdyby se v ní daly kupovat firmy na výrobu vakcín a díky tomu by byla šance porazit »coviďáka«? Poprosil jsem kamarádku Nikol Klevcovovou, která má dobrý smysl pro humor, jestli by mi s obsahem nepomohla. Výsledek je myslím fajn. Člověk najednou díky pocitu vítězství z hry získá nad skutečností určitý nadhled.“
Zahrajete si i s manželkou, s přáteli?
„Už jsme hráli a byla to sranda. A třeba před pár dny mi volala sestra Rola, že jí mám vysvětlit pravidla, že se jí nechce číst návod. Takže ano, hrajeme.“
Deskovky vás bavily už jako kluka?
„Začínal jsem na Monopolech, na Dostizích a sázkách, obrovsky mě bavily Aktivity. U Člověče, nezlob se jsem byl král. Ale i karetní hry mám rád, dokonce mě tchán naučil mariáš. Jsem hráč, mě to baví. Jednu dobu jsem natolik propadl pokeru, že jsem byl třeba dvakrát v týdnu v herně. Ale neprodělal jsem žádné peníze, ba naopak, vydělal jsem je.“ (směje se)
Byl jste vždy bojovník?
„Vždycky. Ale ne zrovna hezky jsem snášel porážku. Míval jsem stavy, kdy mě to štvalo, takže jsem musel tuto stránku své osobnosti pořešit, musel jsem se naučit, jak se vyrovnávat s prohrou. Dnes beru prohru jako ponaučení. Chce to trochu vnitřního klidu a možná i času, ale tenhle přístup je nejlepší možný.“
Pojďme k vaší profesi, kterou je muzika. Po kom máte hudební talent?
„Oba rodiče měli velké hudební nadání. Táta měl se mnou větší výdrž a trpělivost, co se týče hudby. Chodil se mnou do Lidové školy umění do Biskupské ulice a denně se mnou cvičil. Hodně si přál, abych byl muzikant. A já jsem ani nevzdoroval, protože mě hudba pohltila. Zprvu jsem hrál na housle, což je jeden z nejtěžších nástrojů vůbec a ne každý má dar na ně hrát. Já jsem nikdy nebyl nadaný houslista, ani jsem se za něj nepovažoval. Do houslí jsem chodil, protože že jsem měl tátu rád a nechtěl jsem ho zklamat.“
A pak přišlo piano…
„Piano bylo pro mě azyl a únik. A zároveň spouštěč, kdy jsem pochopil, že hudba může být i daleko krásnější, než když to zní, jako když taháte kočku na ocas. Do piana jsem se naprosto zamiloval a už nebyla cesty zpět.“
Jak to bral váš tatínek, že jste odložil housle? To a více čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 26.