Marek Ztracený (35): Syn si mě srovnal!
Příběh jeho lásky by mohl být skvělým námětem na román z červené knihovny. Zpěvák Marek Ztracený (35) se před jedenácti lety zamiloval do Marcely Skřivánkové (34). Ač to byla velká láska, po nějaké době přišla první krize a následný rozchod, ne však na dlouho. Dvojice k sobě znovu našla cestu. Když byly jejich dnes osmiletému synovi Markovi dva roky, nastalo další odloučení, ani to však nebyla definitivní tečka za jejich partnerským vztahem. Opět se k sobě vrátili a světe, div se, dnes chystají svatbu! Kdo na ní má svůj velký podíl? A kdy se ze zarytého odpůrce manželského svazku stal hrdý žadatel o ruku?
Marku, letošní rok pro vás začal velmi dobře, dvěma koncerty v pražské O2 aréně, přičemž na jednom z nich jste požádal o ruku svoji partnerku. Byl k tomu po jedenácti letech speciální důvod?
„Vždycky jsem byl ten, který svatbu odmítal, ta myšlenka mě nikdy nelákala, i přesto, že moje partnerka o ní často mluvila. Byl jsem přesvědčený »nesvatbař«. (směje se) Člověk se ale vyvíjí. Asi před půl rokem jsme měli s mým osmiletým synem naší tak zvanou pánskou jízdu a nějak jsme se k tomuto tématu dostali. A on mi říkal: Proč ty si vlastně maminku nevezmeš, vždyť je to hezký! Bylo vidět, jak moc by si to přál a já jsem si uvědomil, že vlastně nemám žádný logický argument a že můj přístup není moc chlapský. Trochu jsem se zastyděl a uvědomil si, že není na co čekat. Mám krásnou ženu a zdravého krásného syna. Prožívám nejšťastnější období, kdy jsem se asi už vážně našel, a že už není potřeba mít nějaká zadní vrátka, kdybych se náhodou necítil komfortně. Uvědomil jsem si, že je ten správný čas. Přemýšlel jsem jen, kdy a kde o ruku požádat.“
A to se stalo na vašem velkém koncertě…
„Ano. Napadlo mě, že tohle by mohl být ten správný moment, protože Marcela někdy mohla mít pocit, že jsem ji na Šumavu, kde žijeme, trochu uklidil. Tak to, ale nikdy nebylo myšleno, tak jsem si řekl, že pro ni udělám show. Nebyla to v tu chvíli show pro publikum, byla to show pro ni. Naše chvíle, i když za pohledu 16 000 lidí, který tomu ale dodali úžasnou atmosféru. O svých plánech jsem řekl jenom synovi, který je i mým nejlepším kamarádem, a on opravdu udržel to tajemství půl roku.“
Takže jste vše i plánoval se synem?
„On kdysi nakreslil obrázek, jak jeho maminku žádám o ruku a když jsem mu o svých plánech řekl, běžel pro něj a já byl totálně dojatý. Od té doby se o tom se mnou rád bavil, jak to uděláme, na kdy to nachystáme, jaký bude prstýnek a podobně. Oba jsme to hodně prožívali a užili si spousty večerů schovaný pod peřinou, kde jsme si o tom šeptali.“
Vaše partnerka s vámi prošla skoro celou kariérou, jednou jste se ale také rozešli…
„To ano. Myslím, že žádný dlouholetý vztah, v našem případě jedenáctiletý, není jenom růžový, i když bych to všem přál. Měli jsme prostě také horší roky, ale zvládli jsme to, dnes je to za námi a pamatujeme si už jen to hezké.“
Byl důvodem, že jste se k sobě vrátili, tehdy očekávaný syn?
„Jednoznačně to k tomu také přispělo. Ale my jsme měli ještě jednu krátkou pauzu, když byly synovi dva roky a vychovávali ho v takové lehké střídavé péči. Tehdy jsme byli mladí a moc nám to nešlo. O to víc jsem na nás teď pyšný, protože v dnešní době se často páry rozcházejí po první hádce. My si jednoho řekli » co tady vlastně blbneme?« A teď jsme načali už 11 rok. Bylo to dlouhá cesta a myslím, že si náš syn dost srovnal. (usmívá se) Jsem moc rád, že ho máme.
Zamotala vám sláva a popularita hlavu?
„Myslím, že trocho jo. Je to asi přirozený a nemusí jít jen o popularitu. Když se vám v čemkoliv začne dařit, jste mladej a bez zkušeností, tak člověk potřebuje trochu času a sem tam facku. Já jsem byl kluk ze Šumavy, který přišel do Prahy na konzervatoř a na vydavatelskou firmu v pohorkách a lyžařské zimní bundě, a vůbec jsem nevěděl, jak v tom chodit. Byl jsem zvyklý z menšího města na horách, že se podá ruka a všechno platí, že si všechno lidé řeknou do očí… Tady jsem najednou zjistil, že ne vždycky to tak je. Plácal jsem se v tom, dost jsem pil, bylo to hodně divoké období. A i když na to nerad vzpomínám, spíš si pamatuji ty hezké věci, tak to bylo zpětně k něčemu dobré. Jsem přesvědčený, že všechno má v životě svůj čas a děje se z nějakého důvodu.“
Jak snášíte prohry?
„Špatně, ale pravda je taková, že mě to spíš ještě víc nakopne k tomu, abych se do budoucna víc snažil. Když jsem byl na začátku kariéry a spousta lidí mi říkala, že se mi moje sny nesplní, tak jsem měl vždycky úžasné zázemí v rodině. Rodiče mě podporovali, ne, že by mi dávali nějaké nezdravé sebevědomí, ale ty řeči od cizích mě díky nim nikdy nezlomily. Šel jsem si za vším, co jsem si vysnil. Myslím, že umím vyhodnotit situace a říct si “ hele tohle si fakt podělal a příště by to chtělo jinak”, ale to jsem se naučil až přibývajícím věkem. A tím se řídím.“
A v osmnácti letech jste si vysnil koncert v O2 aréně, a to se vám letos splnilo. Co bude následovat příště?
„Plánujeme ještě něco většího. Rád bych šel cestou výjimečných událostí na které se fanoušci budou těšit půl roku nebo rok, pojede na ni celá rodina… Nechci dělat obyčejné koncerty. Chci dát fanouškům něco mnohem víc. Teď je ale komplikovaná doba, tak tyto pracovní věci nechávám stranou, protože zdraví je přednější. Ale až bude zase všechno, jak má být, tak se vydáme směr Eden.“ (směje se)
Kdy bude mít svatbu? To a mnoho dalšího se dozvíte v tištěném Aha! pro ženy číslo 19.