Vilík z Ordinace Roman Štabrňák (36): Z holek jsem míval strach!
Kouzla a magie ho lákaly už dětství! Stát se kouzelníkem bylo jeho velkým snem, a ten se mu splnil. Stejně jako herectví, kterému se naplno věnuje. Romana Štabrňáka (36) můžete vídat kromě divadla třeba v Ordinaci v růžové zahradě 2, kde ztvárňuje Vilíka Broučka. Podobně jako jeho seriálová postava dřív neuměl balit holky, ale pak se to zlomilo. Roman je spokojeně ženatý, a když se před osmi lety narodila dcera Adélka, rodinné štěstí bylo úplné. Jak prožívá roli otce? A k čemu se nemůže stále odhodlat?
Jste už dlouho ženatý. Co je pro vás v manželství nejdůležitější?
„Jedním ze základních stavebních kamenů je stejný nebo velmi podobný smysl pro humor. Co si budeme povídat, každý milenecký, partnerský, manželský vztah je po čase vlastně úzké přátelství, řekněme s přidanou hodnotou, ale když si ti dva lidé nemají co říct, tak proč by spolu zůstávali. Je důležité spolu jednat na rovinu. Kdyby nás s manželkou občas někdo zaslechl, kromě přátel, kteří nás znají, mohl by si myslet, že se hádáme a jsme před rozvodem. Ale ono to tak není.“ (směje se)
Když to funguje…
„Funguje. My umíme být oba velmi ironičtí a občas nás odzbrojí naše dcera, která tu ironii použije, aniž by zatím věděla, že ji používá.“
Jak vás její narození ovlivnilo?
„Myslím, že jsem poměrně nekonfliktní, vstřícný a snažím se takový být i ve vypjatých situacích. Dítě vám pak ukáže, že nejste tak vstřícný, jak si představujete, že máte pořád rezervy. A samozřejmě je dítě velká odpovědnost.“
Dcera je už školačka. Řešíte, jak ji uchránit před různými životními nástrahami?
„Občas se o tom doma se ženou bavíme, ale vždy jde o konkrétní věc, protože si pamatuji, že když mi rodiče něco zakázali, tak jsem to na just chtěl. I když si myslím, že jsem byl poměrně hodné dítě, tak dcera je po mě paličatá, po manželce, jak s oblibou říkám, povaha lehce vznětlivá, tak to ve výsledku někdy vypadá, že má epileptický záchvat… (směje se) A to je přesně zrcadlo, které vám dítě nastaví. Já úplně nenáviděl ty rodičovské řeči, jako nedupej, netřískej…a teď se sám přistihnu, že to řeknu. To je úplně zoufalé.“
Kromě herce jste i kouzelník. Kde se vzalo to nadšení pro magii?
„V Televarieté. Byl jsem šťastný, když tam s Jiřinou Bohdalovou a Vladimírem Dvořákem byl i nějaký kouzelník, to jsem byl přilepený na obrazovce. Doma jsem si vyráběl různě z krabiček od sirek primitivní rekvizity a myslel jsem si, že je to ono. Snažil jsem se přijít kouzlům na kloub. To se mi ale nepovedlo. A pak jsem byl na soutěži Miss Kladno, kam se přihlásila moje sestra a kde vystupoval jeden kouzelník. Jelikož jsem se strašně styděl, tak jsem poslal mámu, aby se ho zeptala, kde se to dá naučit. Poslal nás za panem Jedličkou, tehdejším prezidentem Českého magického svazu, a tak jsem se postupně stával kouzelníkem.“
Balil jste na kouzla holky?
„Snažil jsem se, ale já se vždycky strašně styděl. Bál jsem se, že když vezmu holku za ruku, dá mi facku. Vždycky jsem čekal do poslední chvíle, až něco udělá ona, já byl úplný zoufalec. Byl jsem opravdu velmi zdrženlivý.“
Jak jste se tedy seznámil s vaší ženou?
„To se pak změnilo, stud mě opustil.“ (směje se)
Měl jste také období, kdy jste přemýšlel, jestli vaší profesí bude kouzlení, nebo herectví?
„Bylo takové období. Když jsem dělal přijímací zkoušky na DAMU a zjistil jsem, že jsem přijatý, měl jsem současně nabídku, abych jel kouzlit na zaoceánský parník. Bylo to hodně lákavé plout v Atlantiku, vydělávat si, zdokonalovat se, naučit se jazyk, ale rozhodl jsem se pro DAMU.“
Proč?
„Oba obory jsou provázané, kouzelník by měl být alespoň trochu herec i psycholog a herec, když má ještě nějaké eso v rukávu, tak je to pro něj přidaná hodnota. Teď je to ve fázi, kdy se snažím oboje kombinovat, například v představení Saxana v divadle Studio DVA, kde přiložím ruku k dílu i jako kouzelník.“
Zda ho láká adrenalin a co teď plánuje se dozvíte v tištěném Aha! pro ženy číslo 46.
