Jiří Krampol (81) o tom, jak se dostal do polepšovny i o starostech s nemocnou manželkou...
Když Bůh rozdával talent, k Jiřímu Krampolovi (81) byl štědrý. Je vyhledávaným hercem, bavičem a vypravěčem, uplatnil se v dabingu, kde jeho hlasem promlouvá například Jean-Paul Belmondo (86). Málokdo ale ví, že jako dítě byl v polepšovně. I když o tom dnes vypráví s úsměvem, tehdy to prý taková legrace nebyla. Ženy se mu líbily odjakživa. Má za sebou tři manželství, se současnou ženou Hanou (58), žijí už sedmadvacet let. Považuje ji za svoji osudovou lásku, i přesto, že mu v poslední době připravila spoustu starostí. Z psychiatrické léčebny v Praze-Bohnicích, kde se léčila ze svých závislostí, byla propuštěna 8. listopadu, rozhovor s jejím mužem vznikl jen pár dní před tím. Jak Jiří prožíval poslední náročné měsíce?
Poslední týdny měsíce se u vás vše točí kolem vaší nemocné ženy Hanky. Jak se jí nyní daří?
„Teď už je dobrá.“
A jaké máte nyní plány, co by měla manželka dělat?
„Musí hlavně něco dělat. Tři roky byla doma se třemi těžkými zraněními. Nemohla tedy chodit, brala prášky na bolest a na spaní, měla zúžený jícen a vřed na jícnu. Co snědla, to vyzvracela, nemohla vůbec jíst.“
Jak jste se vlastně vy dva seznámili?
„Jako holčička chodila do Semaforu a ještě předtím, když jí bylo patnáct, tak si prvně přišla pro fotku do divadla Ateliér, kde jsem hrál s Uršulou Klukovou. Tehdy jsem jí říkal: Až vyrosteš, tak přijď. A ona přišla.“ (směje se)
Je tedy Hanka vaší osudovou láskou?
„Dá se říct, že ano. Jsme spolu už dvacet sedm let.“
Vaším společným koníčkem bylo vždy cestování, kde všude jste spolu byli?
„Procestovali jsme toho hodně. Byli jsme na Havaji, v Jihoafrické republice, na Kanárských ostrovech asi třicetkrát, jezdili jsme na Džerbu… Cestujeme rádi, ale teď už mi vadí letiště. Měl jsem přetržený vaz a chůze je pro mě utrpění, hlavně ze schodů, a ty štreky na letištích, to už pro mě není.“
Sám jste byl nedávno hospitalizovaný v nemocnici, co se vám přihodilo?
„Byl jsem tam s průduškami, které mám bohužel špatné od dětství. Je to rodové, měla to maminka, babička, je to prokletí. Jinak se mi ale daří dobře, jsem prý zdravý nebo blbě vyšetřený. Jedno z toho.“ (směje se)
Pravda je, že jste celý život sportoval. Dělal jste vzpírání, tenis, chodil jste do posilovny. Stále ještě cvičíte?
„Do posilovny chodím pořád, ale cvičím už s mírou. Hodně ale chodím plavat, to mě baví. Cvičil jsem opravdu celý život, dělal jsem snad všechny možné sporty.“
Nedávno jste se stal jedním z kmotrů knihy Holé a trapné dýchání, kterou napsal Luděk Sobota, váš dlouholetý kamarád. Pamatujete na první setkání s ním?
„My se s Luďkem známe odmala. Je sice o několik let mladší, ale oba jsme bydleli v Praze na Žižkově, a tak se známe už jako kluci, asi od jeho puberty.“
Oba máte rádi humor, jste výbornými vypravěči. Byl jste takový už ve škole?
„Do první třídy jsem byl vzorné dítě, jedničkář, ale pak jsem přešel na měšťanku a stal se ze mě jeden z nejhorších žáků. Dokonce jsem skončil v polepšovně v Bělé pod Bezdězem!“
Co jste udělal tak strašného?
„Při tělocviku jsme se vysmívali jednomu spolužákovi, který si vyrazil dech. Mysleli jsme si, že jsme frajeři. Tak nám řekli, že jsme cyničtí, a dali nás do polepšovny. Rodiče se za mě ale zaručili, takže mě druhý den pustili. Ale ten můj spolužák tam zůstal půl rok. No a trojku z mravu jsem měl dvakrát.“
Váš prospěch se tedy zhoršil…
„Ten se u mě zhoršil velice. (směje se) Měl jsem snad jednu jedinou dvojku, jinak samé trojky, čtyřky, byl jsem hrozný žák.“
Jaký ještě Jiří Krampol byl, co plánuje a jak bude hlídat manželku Hanu po návratu z léčebny? Dozvíte se v tištěném Aha! pro ženy číslo 47.