Herec Martin Kraus (36): Být tátou mě vyděsilo!
Přezdívá se mu český Belmondo a není to jen tak nahodilá přezdívka. Herce Martina Krause (36) provází francouzská legenda Jean-Paul Belmondo (86) téměř celý život. A zdaleka to není jen kvůli jisté podobě. Dokonce i Krausova dcera Anička (1) se narodila 10. dubna, tedy pouhý den po Belmondových narozeninách. Martin je ještě tátou čtyřletého Filipa a přiznává, že děti mu zcela zásadně změnily život. Prozradil také, jaký měl tahák na balení holek a že jeho mládí že nebylo vůbec jednoduché…
Martine, maminka vás měla v osmnácti, umíte si sám sebe v tomto věku představit jako rodiče?
„Vůbec ne! V osmnácti jsem honil motorky, auta, holky a dobrodružství! Den pro mě nekončil a noc neměla rána! Dodnes mamka říká, že druhé mé mládí by nepřežila. Znova se jí tímto omlouvám a vážím si trpělivosti obou mých rodičů. Měl jsem opravdu bujaré mládí. O to víc se bojím dospívání mých potomků.“
Kdy jste si poprvé řekl, že jste připravený na roli otce?
„Nikdy! Prostě to přišlo a přiznávám, že mě to opravdu vyděsilo. Naštěstí moje partnerka Klára byla v té době hodně silná. Doteď si ji za to moc vážím a děkuji. Máme úžasného Filipa a já bych už neměnil. Život mě prostě na roli otce připravil a já jsem za to moc rád! Je to pecka!“
Dá se říci, že vás rodičovství nějak změnilo?
„Člověk nepřemýšlí a neplánuje už jen za sebe. Dělá vše proto, aby zajistil rodinu. Svůj volný čas, když už ho občas mám, nevěnuji přátelům a svým koníčkům, ale dětem. Je to zkrátka další životní etapa, která mě ovšem nesmírně baví a naplňuje. Mám novou partu kumpánů, což jsou moje děti a jejich kamarádi ze školky či okolí. Když čas a maminky povolí, tak je všechny posbírám a podnikáme všelijaké dobrodružství a prostě blbneme. Díky nim se čas zpomaluje a je to příjemně nabíjející.“
Původně jste ale chtěl jen jedno dítě, nyní máte dvě, změnil jste názor?
„Dětí není nikdy dost, no ne?“
Žijete na venkově, jste kutil, co si doma všechno opraví, vyrobí a tak podobně?
„Mám strašně šikovného taťku, takže když třeba rupne voda, volám jeho. Postavili jsme už toho hodně, od základů až po střechu, ale jsem spíš taková druhá ruka, která potřebuje vést. Postupem času jsem ale získal už hodně zkušeností, takže až jednou budou moje děti chtít něco budovat, určitě nebudu stát opodál!“ (směje se)
V rodině chováte koně, v tom prostředí žijete odmalička, to musel být na holky dobrý tahák…
„No, že se ptáte! Jasně, že ano! Jezdil jsem doprovody s turisty, opálený, do půl těla nahý… (směje se) Kamarádi mi záviděli. Ale já jim také. Zatímco oni lítali k vodě a za sportem, já seděl i šest hodin denně v sedle! Musel jsem pak vše dohánět v noci.“ (směje se)
V sedle jste takřka odmala, jezdil jste někdy i závody?
„Když jsem byl na střední, udělal jsem si licenci na parkurové skákání, ale s příchodem na vysokou školu už nebylo moc času. Po deseti letech jsem ale začal opět trénovat. Chci, aby moje děti jezdily, tak se snažím být příkladem. Pošetilé, že....“ (směje se)
Zažil jste i nějaký těžký pád, nebo vážnější zranění?
„Jako malí jsme byli takoví samouci na poníku jménem Zuzana. A pády se brali jako samozřejmost a boulím a šrámům jsme se smáli. Takže nic vážného. Jednou mě ale kopl kůň do loktu. Měl jsem ho operovaný a zadrátovaný. Vše už je naštěstí v pohodě a díky doktorům z příbramské nemocnice nemá ruka žádné následky. Daleko více šrámu mám ovšem z místních tancovaček. Z toho jsem už ale vyrostl.“ (směje se)
Neměl jste pak strach na koně znovu usednout?
„Ne! Strach jsem neměl ani z koní, ani z putyk. Mám krédo, že co tě nezabije, to tě posílí. Daleko větší strach mám o své blízké než o sebe.“
Co ho ještě baví a jaké má v nejbližší době plány? Čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 32.
