Bára Nesvatbová (43): Po tátovi se mi stýská pořád...
Jsou okamžiky, které mohou změnit celý život. Jsou to vlastně pouhé Momentky, což je i název nové povídkové knihy Barbary Nesvadbové (43). V nich spisovatelka nevypráví příběhy, které sama zažila, spíš si je vymýšlí nebo si »půjčuje« historky žen ze svého okolí. I v jejím životě ale byly chvíle, kdy se jí obrátil život naruby, ať už šlo třeba o narození dcery Bibiany (16), nebo den, kdy zemřel její milovaný otec, známý psychiatr a spisovatel Josef Nesvadba (†79). Jaký má Bára se svou dospívající dcerou vztah? A jak vzpomíná na svého tátu?
Teď bydlíte s dcerou a svou maminkou na venkově. Jak je na tom maminka zdravotně? Minulý rok prý byla hodně nemocná…
„Z toho zase někdo udělal v médiích zbytečnou aféru. Já vím, že když má někdo v 77 letech zápal plic, tak to není sranda, ale jinak je moje máma naštěstí zdravá, pořád ještě pracuje, ordinuje a léčí!“
Není tedy typ, který by si užíval klidu a nic nedělal…
„Rozhodně. Maminka je hrozně kulturní, podle mě jí hodně chybí Praha. Možná kdyby bydlela v Praze, tak by dokázala nepracovat a chodila po těch všech výstavách, koncertech a tak. Takhle jezdí do Prahy za prací.“
Mezi důležité lidi vašeho života patří i váš exmanžel a táta Bibiany Karel Březina (46). Komunikujete spolu?
„V rámci přátelských možností. Bi už je velká a Karel má malé děti.“
Takže hlídáte?
„Ne, ne, ale dřív mě to strašně bavilo a byla to pro mě velká zkušenost. Zavedla jsem, že jsme jezdili na společné dovolené, kam jsme brali i další ženy a děti. Chtěla jsem totiž, aby Bibča měla radost, že má velkou rodinu a sourozence, abychom se všichni skamarádili a našli k sobě hezký vztah. A myslím, že se to povedlo. Třeba starší sestru Bibi mám hrozně moc ráda. Fakt. Kája je super. Dneska už jsou holky velké, mohou se vídat, kdy chtějí, ale když jim bylo sedm osm let, tak jsme fakt trávili dovolené společně. Muselo to vypadat bizarně, ale myslím, že pro děti to bylo dobré.“
Báro, vloni v červnu jste odešla z pozice šéfredaktorky prestižního časopisu. Chybí vám tato práce?
„Nechybí. Už jsem si musela vybrat. A zjistila jsem že mne knížky baví víc.. Je to profese, kterou jsem si vybrala už dávno, nebo si možná ona vybrala mě, takže já jsem ji s tím časopisem vlastně hrozně podváděla.“ (směje se)
Teď vyšla vaše nová knihy Momentky. O čem ve svých povídkách píšete? „Píšu o životech různých žen, v nichž přicházejí okamžiky, které člověk možná ani nevidí, ale přivedou ho třeba k absolutnímu štěstí. Anebo k absolutní tragédii. Je to povídková knížka, některé jsou extrémně smutné, jiné jsou naopak plné naděje. A určitě jsou zamilované.“
Kdybyste měla popsat, co pro vás osobně znamená štěstí?
„Štěstí je pro mě blízkost, je to pro mě rodina a jsou to moji přátelé. V současné době naplňuje štěstím, že se daří našemu nadačnímu fondu Be Charity, který podporuje dlouhodobě nemocné a znevýhodněné osoby a jejich rodiny. To mě nesmírně těší a naplňuje energií.“
Dokázala byste si svůj život představit bez toho, že byste pomáhala jiným?
„To mě nikdy nenapadlo. Někdy si říkám, že už s tím můžu lidi třeba štvát, ale neumím s tím vůbec nic dělat. Je to vlastně ještě silnější potřeba než psát.“
Dáváte si s Novým rokem předsevzetí?
„Dávám si jich spoustu, ale strašně často. Nejen na Nový rok.“
A plníte je?
„Někdy ano, když to jde dobře. Před 14 lety jsem si řekla, že budu vegetariánkou, teď jsem od léta vegankou, to šlo úplně samo. Ale když si třeba řeknu – příští týden budu méně pracovat, tak to mi fakt nejde.“ (směje se)
Celý rozhovcor čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 51-52.
