Zakladatelka Musea Kampa Meda Mládková (99): Za díla jsem platila v dolarech!
Přežije-li kultura, přežije i národ. Tímto mottem se celý život řídí nejznámější mecenáška a sběratelka umění Meda Mládková, která 8. září oslavila svoje 99. narozeniny. Přestože neměla lehké dětství, musela utíkat před nacisty i komunisty a léta žila v zahraničí, nikdy nezapomněla na svoje kořeny. I z exilu podporovala českou kulturu a byla to právě ona, kdo vytvořil jednu z nejucelenějších sbírek a posléze ji věnoval českému národu. Nejšťastnější byla po boku svého manžela Jana Mládka (+77). Vlastní potomky neměli, paní Meda možná i proto považuje za svoje „dítě“ pražské Museum Kampa, které vybudovala.
Narodila se v Zákupech u České Lípy jako Marie Magdalena Františka Sokolová. Přestože rodina neměla o peníze nouzi, Medino dětství zrovna pohádkové nebylo. Její otec, sládek zámeckého pivovaru, byl totiž despota a tyran. Měli spolu velmi špatný vztah a Meda se nejednou svého prudkého otce bála. Později se přestěhovali do Brandýsa nad Labem. Rodiče chtěli, aby se jejich dceři dostalo kvalitního vzdělání, jenže ona netoužila po ničem jiném než po tanci. Vzbouřila se, odešla z domova a přestěhovala se ke své tetě do Prahy, kde navštěvovala hodiny tance. Stala se z ní profesionální tanečnice a pod křídla si ji vzala slavná prvorepubliková choreografka Marta Aubrechtová. „Chodila jsem do slavné taneční školy a tancovala jsem ve Velké operetě,“ svěřila paní Meda, která tančila i za války. Tehdy prožívala snad největší hrůzu. „Němci si chodili vybírat lidi do divadel a já jsem měla hrozný strach, aby si mě nevybrali. Tak jsem šla za ředitelem divadla a řekla jsem mu, že kdyby mě vybrali, budu se muset jít utopit, protože pracovat v německém divadle bych nemohla. Tatínek byl takový patriot!“ přiznala. Ředitel divadla měl Medu rád a tak se jí snažil pomoct. A tak se jí tehdy poprvé otevřela cesta do světa. „Ředitel se mě zeptal - chtěla byste do Memmelu? A já povídám – a je tam hezky? Vůbec jsem nevěděla, kde to je a styděla jsem se to říct. A on povídá – krásně, můžete se tam i koupat v moři. Tak jsem podepsala smlouvu a druhý den už jsem letěla do Memmelu, to je v Lotyšsku. Zůstala jsem rok. Byla jsem tam sólovou tanečnicí a stepovala jsem,“ prozradila.
Dva týdny ve vazbě
„Bydlela jsem tam v hotelu a jednou jdu večer do divadla a portýr mi povídá – slečinko, byli tady dva páni s aktovkou, víte, co to znamená?“ zavzpomínala s tím, že ji tehdy hledalo gestapo. „Okamžitě jsem běžela ke své přítelkyni a říkám jí, aby rychle vzala všechny papíry, co najde a spálila je. Nakonec mě stejně zavřeli, asi na 14 dní. A ředitel divadla, který mě měl rád, mi řekl, abych v Memmelu už nezůstávala, protože jakmile má někdo opletačky s gestapem, tak už po něm půjdou pořád. Poslal mě do Vídně, kde měl přátele,“ prozradila paní Meda. Když se pak ještě o něco později vrátila do Prahy, zažádala o studia do Švýcarska. Neměla to však snadné. „Přinesla jsem tehdy ministrovi velkou bonboniéru a prosila ho, aby mě pustili. Musela jsem ale nejdřív udělat ve Švýcarsku zkoušky, protože jsem neměla maturitu. Zkoušela mě celá komise,“ přiznala. V Praze už rozhodně nechtěla zůstat ani minutu. Když totiž u nás po válce vyháněli Němce, paní Meda na vlastní oči viděla takovou brutalitu, která ji nenechala chladnou. „Stála jsem dole na Václaváku a chtěla jsem jít za sestřenicí nahoru na Vinohradskou. U budovy rozhlasu jsem narazila na skupinu asi 10 žen, Němek. Chodil kolem nich takový mladíček s páskou národní gardy. A říkal jim: Teď vám ukážeme, jaký to bylo v koncentráku. Ty ženy už nemohly, padaly, a oni jim strhali šaty, řezali je a do těch ran jim dávali sůl,“ svěřila paní Meda a dodala: „Když jsem došla nahoru, tak před domem, kde bydlela moje sestřenice, byla taková hromada. Najednou jsem si všimla, že se ta hromada hýbe. Byla to hromada ženských těl. Přiběhla jsem k sestřenici a říkala jsem jí, že už tady nemůžu žít. A potom jsme obě odešly do Rakouska.“
Jak se vdala a proč byl pro ni návrat domů bolestný? Čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 38.