Herečka Jiřina Štěpničková (†73), vzdorovala nacistům i komunistům: Hrozila jí smrt na šibenici!
Byla nesmírně inspirativní, zábavná a veselá. Když vyprávěla vtip, rozesmála se ještě před tím, než se vůbec stihla dostat k pointě. Herečka Jiřina Štěpničková (†73) ale prokázala i velkou morální sílu, když dokázala vzdorovat jak nacistickému, tak později komunistickému režimu. Její smysl pro čest ji málem stála život! I když nakonec přežila a byla rehabilitována, přišla o svou slibně rozjetou kariéru. A co víc, i o vztah se svým synem Jiřím Štěpničkou (69). Přinášíme vám dojemný příběh ženy, která by 3. dubna oslavila 105. narozeniny.
Měla být kluk
Jiřina Štěpničková přišla na svět 3. dubna 1912 v Praze do nepříliš zámožné rodiny. Tatínek pracoval jako dělnický mistr, maminka byla v domácnosti. Po smrti syna, který Štepničkům jako dvouletý zemřel, si rodiče moc přáli dalšího kluka. Když se tedy narodila Jiřina, začali ji oslovovat Jiří. Herecké sklony měla Štěpničková už odmala. Jednou se prý rozhodla, že si bude hrát na žebračku. Oblékla se do roztrhaných hadrů a vydala se do víru velkoměsta. V podvečer se vrátila s čepicí plnou mincí. A dostala za to patřičně vyhubováno. Podruhé ke svému budoucímu řemeslu přičichla na lyžařském výcviku, který absolvovala se školou. V rámci večerního programu připravovali se spolužáky divadelní představení. A Jiřinu to tak bavilo, že se rozhodla, že bude pokračovat ve studiích na herecké konzervatoři.
I přes otcův zákaz úspěšně složila přijímací zkoušky a začala studovat dramatickou větev. Tatínkovi namluvila, že chodí na obchodní akademii, záda jí kryla i maminka. Jenže celý podvod praskl, když Jiřina nastoupila do Osvobozeného divadla. Noviny o ní psaly jako o nové hvězdě československé divadelní scény. Zradu neunesl nejen tatínek, který ji vyhodil z domova, ale i pedagogové na konzervatoři. Divadelní praxe se při studiu netolerovala, a Štěpničkovou tak po roce ze školy vyloučili. Jiřina se musela postavit na vlastní nohy. Hostovala v Osvobozeném divadle i Moderním studiu a už jako sedmnáctiletá získala angažmá v Národním divadle.
Nenaplněné lásky
Ve Zlaté kapličce zpočátku dostávala jen vedlejší role, kterých v prvním roce svého působení ztvárnila okolo deseti. Její talent však dlouho nezůstal bez povšimnutí. V roce 1933 byla obsazena do titulní role ve hře bratří Mrštíků Maryša a slavila s ní fenomenální úspěch. Tajně se na Jiřinu jezdil dívat i tatínek. Jednou kvůli ní dokonce utekl z léčebny v Poděbradech, kde se léčil se srdečními problémy. V roce 1936 Štěpničková přešla do Vinohradského divadla, kde navázala spolupráci s režisérem Jiřím Frejkou. V tandemu s ním prožívala nejsilnější herecké období a svým talentem ostatní kolegyně naprosto převyšovala. V té době natočila také mnoho filmů. Za všechny jmenujme snímek Velbloud uchem jehly, kde si zahrála s Hugo Haasem, Kříž u potoka, filmové zpracování Maryši a konečně i Babičku, v níž ztvárnila Viktorku. Během natáčení se také sblížila se svou celoživotní láskou, hercem Gustavem Nezvalem (†91). Krátkou dobu s ním dokonce žila. Nezval byl ženatý, a tak vztah neměl dlouhého trvání. Po celý život však tuto dvojici cosi spojovalo. Podobně to Štěpničková měla s hercem s hercem Ladislavem Peškem (†79), který ji velmi miloval. Osud jim však společný život nedopřál...
Osudová rozhodnutí
Během nacistické okupace se Štěpničková zařekla, že nebude účinkovat v jediném německém filmu, v jediném divadelním představení. Bylo ale nadmíru jasné, že dlouho se Němcům jen tak vyhýbat nemůže. Oslovila proto svého známého lékaře a nechala si u něj odoperovat naprosto zdravé koleno. Následná rekonvalescence jí umožnila až do konce války své předsevzetí dodržet.
Po válce se intenzivněji věnovala filmování. Při jednom natáčení se seznámila s akademickým malířem Janem Samcem (†71). Brzy nato zjistila, že je těhotná. Stále sice působila ve Vinohradském divadle, ale situace v zemi se zase měnila a i v zákulisí začínalo být dusno. Proto odcestovala na studijní pobyt do Londýna, na dálku se provdala za Jana Samce a v dubnu roku 1947 se jí narodil syn Jiří.
Po únorovém komunistickém puči se rozhodla vrátit do Československa, a to i přes to, že jí to přátelé rozmlouvali. Krátce bydlela se Samcem, manželství se však brzy rozpadlo. Samec se odstěhoval do Karlových Varů a Jiřině s Jiřím zůstal byt na pražské Zbraslavi. Pobyt v Anglii na herečku velmi zapůsobil, obdivovala britskou módu, nábytek i keramiku. Navíc si nebrala servítky vůči nové komunistické vládě. Není divu, že se o ni brzy začala zajímat Státní bezpečnost. Jiřina se ale opět držela svého morálního kréda a spolupráci nepodepsala. Vyhodili ji od filmu – snímek Slepice a kostelník dokonce ani nedotočila – a na Vinohradech, kde nově vzniklo armádní divadlo, získávala jen vedlejší role. Tlak okolí byl neúnosný. Navíc obdržela dopis od věhlasného režiséra Františka Čápa, který ji nabízel natáčení v Mnichově. Dnes už nezjistíme, zda měla Štěpničková svůj krok dopředu promyšlený, nebo zda jednala zcela impulzivně. 22. října 1951 se však spolu se synem a několika dalšími lidmi vydala na nebezpečnou cestu přes hranice… Toto rozhodnutí jí zcela zničilo kariéru i celý život.
Kolegové jí přáli smrt
Dlouhý pochod, pak cesta vlakem a pak zase pěšky přes potemnělý les. Jiřina už toho musela mít za celý ten den dost. Navíc za ruku vedla malé dítě. Když se zpoza stromu objevil první ozbrojený voják, ještě si to neuvědomila. Když se odkudsi objevili další, bylo jí to jasné. Jsou v pasti. Štěpničková byla na místě zatčena a následně převezena do Prahy, kde ji drželi ve vězení Státní bezpečnosti. Jiřího odvezli kdoví kam. Nikdo si asi neumí představit, jaká muka prožívala. Ze svědectví spoluvězeňkyň vyplývá, že ve dne musela stále chodit dokola a v noci jí ostraha svítila přímo do očí řezavým světlem. Byla pravděpodobně i mučena. Přiznala se totiž i k činům, které neudělala.
Protože byla Štěpničková členkou armádního divadla, hrozil jí také vojenský soud. Přispělo k tomu i prohlášení hereckých kolegů z Vinohradského divadla, v němž pro Jiřinu žádali trest smrti. Herečka byla nakonec odsouzena k 15 letům vězení ve vězení v Pardubicích. Až do roku 1955 se snažila klást odpor. Zapojila se dokonce do protestní hladovky pardubických vězňů. Proti nespravedlnosti celého procesu bojovala i Jiřinina sestra Marie. Hned několikrát iniciovala udělení milosti. Podařilo se jí to až v roce 1957, kdy byl Štěpničkové trest snížen na 9 let, a 10. března 1960 tak mohla podmíněně opustit vězení.
Rány se nezahojily
Návrat do běžného života pro herečku nebyl snadný. Do Vinohradského divadla se vrátit nesměla, jinou práci sháněla jen stěží. V roce 1961 ale dostala nabídku z kladenského divadla a nastoupila do zdejšího operetního souboru. Každý její krok ale sledovala Státní bezpečnost a Jiřina, ač prožívala velký comeback, nebyla šťastná.
V polovině 60. let byla rehabilitována a získala role v největších klenotech české kinematografie. Zahrála si ve snímcích, jako je Kladivo na čarodějnice, Hvězda či Všichni proti všem. Zároveň se přestěhovala zpátky do Prahy a obdržela angažmá v Realistickém divadle. Na jeho prknech vydržela až do roku 1985. Její povaha se ale změnila. Když si syn Jiří přivedl domů přítelkyni, svou nynější manželku, začala neskutečně žárlit. Razila heslo, že herec nemá právo mít rodinu a děti, protože se pak nezvládá věnovat svému povolání. Její tlak vygradoval až tak, že se její již tak narušený vztah se synem nadobro zničil… Postupem času už Štěpničková přestala stačit také na divadlo. Měla velké zdravotní i psychické problémy, dokonce se říkalo, že se sblížila s komunistickou garniturou. Svůj čas nejraději trávila na chatě nedaleko jihočeského Písku. Byla tam i v září 1985, když se jí udělalo zle. Zvládla ještě nasednout do auta a odřídit cestu do Prahy. 5. září 1985 zemřela. Obřadní síň při jejím pohřbu byla zcela zaplněná, ta poslední místa, nenápadná a vzadu, zaujímali příslušníci Státní bezpečnosti.