Zpěvačka Petra Janů (62) o svém dětství bez rodičů, prázdném místu po manželovi i dospělosti bez dětí: Chlapa? Už jen na přespání!
Byl jí jen pouhý rok, když se rodiče rozvedli. Zpěvačka Petra Janů (62) měla opravdu těžké dětství. Na svět přišla v době, kdy měl její otec teprve před maturitou a matka ještě nebyla ani plnoletá. Vychovala ji babička, která ji také přivedla ke zpívání. Holčička z vesnice zpočátku vystupovala za sladkosti, pak se ale přes soutěže vypracovala až na vrchol. Před třemi lety se jí zhroutil svět - manžela, producenta Michala Zelenku (†63), jí vzala rakovina. Novému vztahu se Petra sice nebrání, ale lásku nastálo už nehledá. Jak se jí žije po smrti svého osudového muže a proč se zbavila všech cenností po milované babičce?
Dětství jste místo s rodiči prožila u babičky. Jak na tu dobu vzpomínáte?
„Bydlela jsem u babičky, protože naši se brali hrozně mladí, brzy se rozvedli a mě dali k ní. Ale to, že jsem vyrůstala u babičky, byl dar, nikdy jsem to nepociťovala jako křivdu… Jako dítě jsem byla hodně nemocná. A znáte to, jak nemocné děti zlobí, když musí být v posteli… Proto si se mnou babička zpívala. A já byla exhibicionista. Když bylo někde hodně lidí, tak jsem tam z ničeho nic začala zpívat a oni říkali, jaká jsem šikovná holčička, a dávali mi za zpěv dobrůtky. Vždycky jsem chtěla být zpěvačkou. Pak to sice na chvíli přebila třeba učitelka, nebo když jsme se přestěhovali na vesnici, tak jsem chtěla dělat v živočišné výrobě. Ale nakonec jsem se vrátila zase ke zpěvu.“
Takže jste se dala rovnou na pěveckou kariéru?
„Ani ne. Já jsem ze začátku zpívala s amatéry po tancovačkách, což také byla zásadní škola, protože hlasivky si zvykly na zápřah. Hrálo se od osmi večer a zpívalo se do tří. Mezitím jsem vystudovala ekonomickou školu a dva roky jsem pracovala v kanceláři. Tam jsem zjistila, že to opravdu není pro mě. (směje je) Pak jsem se dostala až do celostátního kola pěvecké soutěže, kde jsem podepsala smlouvu do divadla Semafor. Tím to všechno začalo...“
„Dříve byla zpěvačka Jana Petrů, která to jméno měla bohužel jako pseudonym, a představte si, že také vystupovala v Semaforu! Když jsem tam nastoupila, v občance jsem měla stejné jméno – Jana Petrů. Pan Suchý říkal, že to by nešlo, abychom se stejně jmenovaly, že by si nás lidé pletli. A tak mi to obrátil. Ale s odstupem času musím říct, že to nebyla moc šťastná volba. Do dneška mi spousta lidí nemůže přijít na jméno. Neví, jak to vlastně je. Když zpívám, tak jsem Petra, a když se vrtám na chalupě na zahrádce, tak jsem Jana.“
A co vaši rodiče, jsou ještě naživu?
„Táta. Ale ten teď žije v seniorském domě na Kladně a trpí stařeckou demencí. Já se snažím, aby se jenom usmíval. Nosím mu dobrůtky a jsem ráda, když mě někdy pozná.“
Máte i nevlastní sourozence, setkáváte se s nimi někdy?
„Mám dva bratry a sestru, bráchům je 56 a 54, sestře bude letos 50. Potkáváme se, ale že bychom spolu trávili Vánoce, to ne. Je to přátelské, ale když bych potřebovala pomoc, tak se obrátím spíš na svoje kamarády.“
Kamarády máte, ale nemáte vlastní děti. Nelitujete toho?
„Ne. Díky tomu, že jsme oba dva s manželem byli z takových divných rodinných poměrů, tak jsme děti nikdy moc neřešili. Naši rodiče se rozvedli, ale manžel to měl těžší. Když se rozváděli jeho rodiče, tak mu bylo asi jedenáct let a vysokoškolsky vzdělaní lidé šli od sebe tak, že třeba řezali rádio napůl. On si to tedy vychutnal daleko hůř než já. Já měla milující babičku, takže jsem domov a zázemí měla. Proto jsme děti nechali na Pánu Bohu. Bude, bude, nebude, nebude. Nějak extrémně jsme se ale o to nesnažili. A musím říct, že se necítím nějak ochuzena. Kromě toho, Michal má z prvního manželství dceru Markétu, která si určitě pořídí nějaké mimino a bude ze mě babička. Bude za mnou jezdit na chalupu, takže já si toho prcka užiju. Když ne maminka, tak budu babička, která bude to vnouče rozmazlovat.“
Celý rozhovor s Petrou Janů najdete jen v tištěném Aha! pro ženy! V prodeji na stáncích jen za 7,90 Kč.