Herečka Libuše Švormová (79): Kvůli o 18 let mladšímu partnerovi čelila výhrůžkám!
Porazila závist! Když si v roce 1982 tehdy pětačtyřicetiletá Libuše Švormová stoupla před oltář se sedmadvacetiletým mladíkem, nikto nedával jejich vztahu šanci na přežití. Okolí jen číhalo na jeho úlet s mladší ženou. Marně. I dnes se slavná dabérka filmové Angeliky, které momentálně hraje třeba v seriálu Všechny moje lásky, s manželem Janem Paterou (61) pořád hrdě vodí za ruce. Jaký je jejich život bez dětí a kvůli čemu se občas chytí?
Paní Švormová, jste jedna z mála hereček starší generace, která se provdala za mladšího muže...
„Ano, máte pravdu. Já byla tenkrát taková průkopnice. Tehdy se to ještě nenosilo jak dnes, kdy jsou mladší manželé starších žen v módě.“
Co na to tenkrát říkalo okolí? Jak vaši známí reagovali?
„Manžel je mladší o osmnáct let. No to víte, že mě všichni varovali a dokonce mi vyhrožovali. Říkali, počkej za dva roky. Opustí tě a ty ani nemrkneš!“
Vy jste na jejich rady ovšem nedala...
„A vidíte, jak to dopadlo. Zatím dobře. (smích) Jsem šťastně vdaná, a to jsem se vdávala až ve svých pětačtyřiceti letech. Poprvé a naposled...“
Přesto, řekněte... Stane se, že vás manžel někdy pořádně naštve?
„Ale to víte, že jo! Máme však svou zásadu, a té se držíme: Aby slunce nezapadlo nad naším hněvem. Nejčastěji se chytneme kvůli vaření. Manžel totiž vaří skvěle a rád. Pomalu mě do kuchyně ani nechce pustit.“
Vždyť to je sen téměř každé ženy. Je o vás dobře postaráno?
„Můj muž je skvělý. Opravdu se o mě stará, je strašně zlatý. Po představeních v divadle mě vyzvedává. Víte, dneska jezdit v noci po Praze, tak to už není pro mě. Manžel pro mě jezdí. On dělá všechno, nakupuje, vaří, uklízí a pak se já můžu věnovat svý práci.“
Máte nějaký recept na šťastné manželství?
„Důležité je milovat partnera víc než sebe. Chtít pro toho druhého jen to nejlepší.“
Jaký je váš manžel divák? Jezdí na vaše představení?
„Na všechna představení nechodí. To prý dělala paní Vlasty Buriana. Ta se s obdivem dívala na všechna jeho vystoupení. Ale já bych to od svého muže ani nechtěla. To by se musel zbláznit.“
Co vaše příbuzenstvo, jak spolu vycházíte?
„Já děti nemám, takže nemám ani žádná vnoučata. Mám akorát sestru a s tou se občas vídáme. Jsme dost srostlé, jsme od sebe jen dva roky, máme si pořád co povídat. A to není ani herečka.“ (smích)
Z herecké rodiny tedy nepocházíte?
„U nás doma nebyl nikdo tímhle směrem orientovaný. Můj tatínek byl profesorem matematiky. Strašně rád však hrál na piano a vodil mě na koncerty, opery. Činohry ale nemusel, že se tam moc mluví. Zato měl rád zpěv, jenže já zas neuměla tolik zpívat, abych mu dělala radost.“
Nezlobil se, že jste se dala na herectví?
„Myslím, že tatínek by byl raději, kdybych byla operní zpěvačkou, ale naštěstí byl rozumný a věděl, že jsem na to neměla hlas. V ničem mi nebránil. Maminka byla šťastná, když mě viděla na jevišti. Vždycky dojatě plakala...
Jinak, já jsem se pro herectví rozhodla teprve ve svých osmnácti letech. Původně jsem vystudovaná grafička!“
Neunavuje vás ještě divadelní jeviště?
„To určitě ne. Já hraní miluju. Ale co mě poslední dobou unavuje, to je cestování. Když se jede na zájezd někam daleko na otočku a pak zase v noci zpátky, tak to mě netěší. Je to vyčerpávající.“
Vyčerpaně tedy, paní Švormová, v žádném případě nevypadáte!
„Udržuji se ve formě právě hraním. Práce mám dost, proto jsem taková vitální. Chce to ale večer se sebrat, jít do divadla a druhý den pak odpočívat. Po obědě si zdřímnout a zase večer fungovat. Ale když se jede na zájezd, tak to je pak na celý den.“
Práce máte hodně. Divadlo, seriály... Naštěstí nejste odkázaná jen důchod.
„Divadlo na výdělky není, to spíš televizní seriály. Tam se dá vydělat nějaká ta koruna. Ale zase, v divadle mám spoustu přátel. Paradoxem je, že na sklonku života jsem se dostala i do velkého divadla, na Vinohradech. Vždycky jsem totiž hrála v Městských divadlech pražských, což byly komornější scény. Nebo jsem hrávala na zájezdech.“
Nejvíce kamarádíte s kolegyněmi-herečkami? A dá se to s ženskými vydržet?
„No, řeknu vám, že teď hraju hru s Carmen Mayerovou, Janou Štěpánkovou a Martičkou Vančurovou v divadelní inscenaci o starých herečkách, které žijí spolu v jednom domě. Je to něco jako penzion pro staré umělkyně. Je to legrace, ale sama bych to zažít nechtěla...a ještě s tolika herečkama. (smích) Jsme už starší parta, ale držíme se na nohou a představte si, že tam běháme po schodech!“
Téměř v osmdesátce takhle sportujete?
„Ale ne, žádné sporty nedělám, to bych se i bála. Už Jan Werich vždycky říkal, že herec v zimě nepatří na lyže, ale do kavárny a do divadla. Riskujete, že se zraníte a pak se kvůli vám nebude moct hrát. A co se týče adrenalinových sportů, ty já vůbec neuznávám. Mladí lidé zbytečně ohrožují své zdraví a život. My si s manželem raději zajdeme do lesa, na turistiku a v létě do Chorvatska. Ale žádné sporty. Co bych tak já asi sportovala...“